V\u00fdst\u0159el. Ozv\u011bna zas\u00e1hla les, ale minula \u017eivot. Li\u0161ka se sklouzla stranou, jako by p\u0159edem v\u011bd\u011bla, kam kulka let\u00ed. A ani\u017e by zrychlila, utekla \u2013 sm\u011brem k m\u00edstu, kde se les rozpou\u0161t\u011bl v b\u011blosti pole.<\/p>\n\n\n\n
![\"\"](\"https:\/\/mybook.am\/wp-content\/uploads\/2025\/11\/465489465.png\")
<\/figure>\n\n\n\nMu\u017ei ji n\u00e1sledovali. Dlouho \u0161li ti\u0161e, jedin\u00fdmi zvuky bylo k\u0159up\u00e1n\u00ed jejich krok\u016f a p\u00e1ra z jejich dechu. Stopy byly \u010derstv\u00e9, jako by si je \u0161k\u00e1dlila. Stromy n\u00e1hle skon\u010dily a p\u0159ed nimi se otev\u0159elo rozlehl\u00e9 pole, pr\u00e1zdn\u00e9 jako podivn\u00e1 vzpom\u00ednka. Uprost\u0159ed \u010dern\u00e1 skvrna, jako by n\u011bkdo vyp\u00e1lil d\u00edru do zem\u011b.<\/p>\n\n\n\n
Li\u0161ka st\u00e1la na okraji pole \u010delem k nim. Neutekla. Pozorovala.
\u201eCo to sakra je?\u201c zamumlal jeden z nich a sundal si rukavici.
P\u0159ibl\u00ed\u017eili se. Sn\u00edh kolem byl hladk\u00fd, ale vypadalo to, jako by n\u011bkdo ned\u00e1vno kopal. Prvn\u00ed lovec opatrn\u011b nahl\u00e9dl do d\u00edry. A okam\u017eit\u011b ucouvl.<\/p>\n\n\n\n
\u201eBo\u017ee\u2026 tam dole n\u011bkdo je.\u201c<\/p>\n\n\n\n
Dole byly kusy prken, hadry, n\u011bco p\u0159ipom\u00ednaj\u00edc\u00ed ruku. Vym\u011bnili si nev\u011b\u0159\u00edcn\u00e9 pohledy. Druh\u00fd vyt\u00e1hl baterku. Paprsek dopadl dol\u016f a pro\u0159\u00edzl tmu. St\u00edn se zablikal.
\u201eTo nen\u00ed zv\u00ed\u0159e,\u201c \u0159ekl ti\u0161e.
Sestoupili dol\u016f. Z\u00e1pach byl t\u011b\u017ek\u00fd, rezav\u00fd, jako by tam shnil s\u00e1m \u010das. Ze sn\u011bhu vykukovaly star\u00e9 \u0161aty, pod nimi lidsk\u00e9 kosti a pobl\u00ed\u017e\u2026 mal\u00e1 d\u011btsk\u00e1 rukavi\u010dka.<\/p>\n\n\n\n
\u201eKdo to ud\u011blal?\u201c
\u201eNev\u00edm\u2026 ale pod\u00edvejte \u2013 \u010derstv\u00fd sn\u00edh byl napadan\u00fd. N\u011bkdo tu ned\u00e1vno byl.\u201c<\/p>\n\n\n\n
V tu chv\u00edli se shora ozval tich\u00fd praskav\u00fd zvuk. Vzhl\u00e9dli \u2013 li\u0161ka st\u00e1le st\u00e1la na okraji. Neb\u011b\u017eela. Jen se d\u00edvala dol\u016f. V jej\u00edch o\u010d\u00edch nebyl strach, jen podivn\u00e9 soust\u0159ed\u011bn\u00ed, jako by \u010dekala, a\u017e pochop\u00ed.<\/p>\n\n\n\n
\u201eMo\u017en\u00e1 n\u00e1s\u2026 vedla?\u201c za\u0161eptal jeden.
Druh\u00fd si odfrkl, ale jeho hlas se zachv\u011bl:
\u201eLi\u0161ky lidi nezachra\u0148uj\u00ed. Jsou mazan\u00e9, ne svat\u00e9.\u201c<\/p>\n\n\n\n
A p\u0159esto se v nich pohnulo n\u011bco podobn\u00e9ho studu. Jako by samotn\u00e9 pole odsuzovalo jejich lov, jejich v\u00e1\u0161e\u0148, jejich slepotu. Vyt\u00e1hli z j\u00e1my ostatky \u2013 star\u00e9 boty, bezhlavou d\u011btskou panenku, \u017eelezn\u00fd p\u0159\u00edv\u011bsek s hv\u011bzdou. V\u0161echno to vypadalo m\u00e9n\u011b jako zlo\u010din ne\u017e jako zmrzl\u00e1 vzpom\u00ednka.<\/p>\n\n\n\n
Znovu za\u010dal padat sn\u00edh \u2013 velk\u00e9 vlo\u010dky, pomalu, jako by zakr\u00fdvaly stopy. Jeden z lovc\u016f ti\u0161e \u0159ekl:
\u201eDivn\u00e9, co? P\u0159i\u0161li jsme zab\u00edjet a na\u0161li jsme n\u011bco, co n\u00e1m p\u0159ipom\u00edn\u00e1, \u017ee \u017eiv\u00ed nemaj\u00ed pr\u00e1vo rozhodovat o tom, kdo by m\u011bl zmizet.\u201c<\/p>\n\n\n\n
Ticho. Li\u0161ka byla pry\u010d. Prost\u011b se rozplynula v b\u011blosti, jako by tam nikdy nebyla. Z\u016fstaly jen stopy \u2013 vedouc\u00ed z j\u00e1my do lesa. Dlouh\u00e9, lehk\u00e9, t\u00e9m\u011b\u0159 rovn\u00e9. \u0160li vedle sebe a jeden z nich si myslel, \u017ee p\u0159ipom\u00ednaj\u00ed obrysy lidsk\u00fdch nohou.<\/p>\n\n\n\n
Cestou zp\u011bt nikdo nepromluvil. Zbran\u011b byly spu\u0161t\u011bny a sn\u00edh u\u017e mazal v\u0161echno \u2013 jejich stopy, li\u0161\u010diny, dokonce i dech. V hlav\u011b jim bu\u0161ila jen my\u0161lenka: pro\u010d n\u00e1m tohle uk\u00e1zala?<\/p>\n\n\n\n
Pozd\u011bji, kdy\u017e se vr\u00e1tili do vesnice, jeden ze starc\u016f \u0159ekl, \u017ee za v\u00e1lky bylo toto pole pou\u017e\u00edv\u00e1no jako popravi\u0161t\u011b. Lid\u00e9 byli h\u00e1zeni do j\u00e1my a zasyp\u00e1v\u00e1ni sn\u011bhem. A \u017ee od t\u00e9 doby tam v zim\u011b chod\u00ed li\u0161ka obecn\u00e1 \u2013 v\u017edycky sama a v\u017edycky ti\u0161e.<\/p>\n\n\n\n
Kdokoli v ten den usly\u0161\u00ed v\u00fdst\u0159el, u\u017e nikdy nebude moci stisknout spou\u0161\u0165.<\/p>\n\n\n\n
A v lese, kdy\u017e budete pozorn\u011b poslouchat, ob\u010das st\u00e1le sly\u0161\u00edte k\u0159up\u00e1n\u00ed sn\u011bhu \u2013 jako by n\u011bkdo \u0161el vedle v\u00e1s a vedl v\u00e1s tam, kde pravda le\u017e\u00ed poh\u0159ben\u00e1 pod b\u00edlou p\u0159ikr\u00fdvkou.<\/p>\n\n\n\n