C’est avec un cœur brisé que je vous écris aujourd’hui.
Nos mots trébuchent encore, nos gestes sont lents, comme si le temps lui-même s’était figé autour de nous. Mais il faut pourtant le
[...]
Авторadmin
S těžkým, opravdu těžkým srdcem vám musím říct, že naše dvouletá holčička, dítě s andělskou tváří, nás opustila… a odletěla mezi hvězdy.
Člověk si myslí, že bolest křičí. Ale ne – někdy jen sedí v rohu jako studený stín a čeká, až si ho všimneš.
[...]
On m’avait un jour affirmé qu’une enfant privée de la moitié de son cerveau ne pourrait jamais prétendre à une vie normale.
Une phrase froide, lourde comme un verdict. Mais la vie — cette grande insoumise — adore ridiculiser les certitudes. Les premiers mois ressemblaient
[...]
Zajímavé, jak se někdy zdá, že svět praskne přesně ve chvíli, kdy člověku zbývá jen půlka naděje.
A pak přijde děvčátko, které má skutečně jen polovinu mozku – a přesto začne žít způsobem, který donutí i nejotrlejší lékaře zadržet dech.
[...]
Ce matin-là, en m’approchant de la voiture, une sombre prémonition m’envahit, comme un fil glacé qui s’enfonçait doucement dans ma poitrine.
Derrière la poignée de la portière, j’aperçus une branche de pin à moitié carbonisée, enveloppée dans un morceau de papier froissé. Brun noirâtre,
[...]
V ten den jsem měl pocit, že se vzduch kolem mě změnil.
Ne hned — jen tak nenápadně, jako když se starý dům najednou nadechne a člověk si uvědomí, že v něm není sám. Ta
[...]
Quand j’étais enfant, je regardais cette photo délavée de 1954 comme un banal portrait de famille.
Un détail parmi d’autres, presque trop terne pour qu’on s’y attarde.Puis un jour… je ne sais pas ce qui m’a poussé à la
[...]
„Stíny minulosti někdy mluví hlasitěji než tváře na fotografii…“
Když jsem tu zažloutlou rodinnou fotografii z roku 1954 držela v ruce jako dítě, připadalo mi to jako obyčejná nuda. Pár lidí, špatné
[...]
…et pourtant, le silence est tombé comme un couperet quand j’ai pris la parole.
Ils étaient tous là — ceux qui m’avaient pointé du doigt, ceux qui ricanaient en murmurant «le fils du déchargeur…», ceux qui détournaient
[...]
Když jsem se postavil k mikrofonu, nevěděl jsem, kde začít.
Sál šuměl, jako by všichni čekali, že řeknu něco učeného, chytrého, slavnostního. Ale mně se v hlavě držel jen jeden obraz: máminy ruce.
[...]