L’amitié véritable : sa métamorphose des années 1970 à aujourd’hui
Certaines choses vieillissent avec élégance. Le vin. Les souvenirs. Et — contre toute attente — l’amitié véritable.Mais croire qu’elle reste immobile serait une
[...]
Авторadmin
Skutečné přátelství: jak se proměňovalo od 70. let až do dneška
Jsou věci, které stárnou důstojně. Víno. Paměť. A — navzdory všemu — skutečné přátelství.Jenže ono se nikdy nehýbe po přímce. Mění tvar, tón
[...]
J’ai trente-huit ans et je croyais avoir tout vu. Deux enfants, une maison bruyante, des matins en désordre, des soirs trop courts pour reprendre son souffle.
Une vie réelle, sans filtres. Mon plus jeune a seize ans. Jax. Crête rose, piercings, veste en cuir qui sent le vestiaire. Il
[...]
Bylo mi třicet osm a myslela jsem si, že mě už nic nepřekvapí.
Dva synové, věčný hluk, únava, drobné bitvy o každé ráno — taková je skutečnost mateřství. Skutečná, neuhlazená. Mému mladšímu je šestnáct. Jmenuje se
[...]
Pas comme une promesse de spectacle.
Il a résonné comme une fissure. Fine, presque invisible… puis impossible à ignorer. Tout a commencé par une phrase. Quelques mots. Rien qui,
[...]
Jméno Markéta Konvičková v ten den zaznělo jinak než obvykle. Ne jako titulek programu, ne jako jméno na plakátu.
Zaznělo křehce. Jako prasklina v hlase, kterou nebylo možné přeslechnout. Všechno začalo nenápadně. Krátká zpráva. Pár slov, která měla zůstat jen textem. Takových
[...]
J’avais quarante et un ans. Six années de veuvage apprennent une forme étrange de survie : respirer à moitié, sourire sans bruit, ne plus attendre de miracles.
Mon premier mari, Peter, est mort dans un accident de voiture, et ce jour-là le monde s’est fendu comme du verre. Son meilleur
[...]
Bylo mi jednačtyřicet. Šest let vdovství člověka naučí zvláštní disciplíně: dýchat tiše, usmívat se opatrně a nikdy nečekat zázraky.
První manžel, Peter, zemřel při autonehodě a svět se tehdy rozlomil jako sklo. Jeho nejlepší přítel Daniel byl tím, kdo sbíral střepy. Ne
[...]
…Les trois petits points ne sont jamais apparus. L’écran est resté vide, immobile, comme une fenêtre à quatre heures du matin, quand la ville hésite encore entre dormir et se réveiller.
Le téléphone chauffait dans ma main, presque vivant, comme s’il allait répondre — puis s’était ravisé. Je suis restée assise longtemps. La flamme
[...]
…Ty tři tečky se neobjevily. Displej zůstal prázdný, studený jako okno ve čtyři ráno, kdy město ještě neví, jestli má vstát.
Telefon hřál v dlani, skoro jako by byl živý, jako by se nadechoval k odpovědi — a pak si to rozmyslel. Seděla jsem
[...]