Všechno to začalo docela rutinně — malou poznámkou v archivu místní knihovny. Zažloutlý list papíru, ztracený mezi stovkami složek, se zdál obyčejný, dokud si jeden mladý badatel nevšiml podivného vzkazu na okrajích. Tam, mezi nedbale popsanými řádky, bylo napsáno: „Neotevírejte do posledního dne.“

Tato věta zněla jako výzva. Co se mohlo za těmito slovy skrývat? Proč by se někdo, téměř před sto lety, snažil předat poselství budoucím generacím?

Mladý historik Armand se rozhodl hledat dál. Strávil týdny tříděním krabic, studiem deníků a starých zápisníků. A čím hlouběji se ponořil, tím zřejmější bylo, že někdo záměrně zakrývá své stopy. Data v dokumentech se neshodovala, jména mizela nebo se opakovala na různých místech, jako by někdo chtěl zmást každého, kdo by se odvážil dostat se k jádru věci.

A pak přišel den, kdy se mu v rukou objevila potrhaná obálka bez adresy. Pečeť se už dávno opotřebovala, ale na zadní straně byla stejná slova: „Neotevírejte do posledního dne.“ Jeho srdce bilo, jako by vědělo, že uvnitř leží řešení, které všechno změní.

Když Arman otevřel obálku, nenašel žádné peníze, žádné šperky, a dokonce ani tajné mapy. Byl tam jen tenký sešit. Stránky, popsané malým, téměř nečitelným písmem, obsahovaly příběh, který mu naháněl mráz po zádech.

Ukázalo se, že v malém severním městečku se po celá desetiletí prováděly tajné experimenty. Obyvatelé byli drženi v nevědomosti a vědci, skrývající se za dobrými úmysly, testovali hranice lidské psychiky. Záznamy popisovaly lidi, kteří náhle zmizeli, domy, které byly navždy uzavřeny, a děti, jejichž vzpomínky zmizely.

Ale to nebylo to nejhorší. Deník naznačoval, že vše, co se dělo, bylo jen součástí mnohem většího plánu. Experimenty byly článkem v řetězci, jehož cílem bylo smazat hranice mezi realitou a iluzí. Podle dokumentů měla závěrečná fáze začít v naší době.

Arman si řádky znovu a znovu pročítal, dokud v knihovně nezhasla světla. Najednou si uvědomil, že část textu nebyla napsána inkoustem, ale něčím, co se objevovalo pouze ve tmě. Rozsvítil baterku a stránky se rozzářily slovy, z nichž se mu vstávaly vlasy na hlavě: „Jestli tohle čtete, už jste v pasti.“

V tu chvíli badatel poprvé pocítil, že ticho v místnosti je příliš těžké, jako by naslouchaly samotné stěny. Rychle posbíral papíry, ale někde za sebou uslyšel vrzání kroků. Armand si byl jistý, že je sám.

Večer ho už nikdo neviděl. Druhý den ráno knihovník našel na stole jen otevřený sešit. Poslední zápis vypadal jinak — jako by ho napsal sám Armand, i když v rukou nedržel pero: „Jsou už blízko. Poslední den nastal.“

Tento příběh zůstává dodnes nezodpovězen. Dokumenty zmizely, obálku už nikdo neviděl a Armandovo jméno se proměnilo v pověsti a legendy. Někteří říkají, že našel něco, co nikdy neměl hledat. Jiní říkají, že to všechno byl jen výplod jeho fantazie.

Ale ti, kteří do té archivní místnosti vstoupili náhodou, přísahají, že pokud jste tam sami, slyšíte rychlé, zmatené kroky a ve tmě vidíte bledé světlo baterky.