Moje služba toho dne měla být poklidná. Patrola po známých ulicích, pár pozdravů od kolemjdoucích a návrat na stanici. Nic, co by stálo za zmínku. Ale osud rozhodl jinak. A já na tu chvíli nezapomenu do konce života.
Setkání pod stromem
Když jsem spolu s Rexem, mým čtyřnohým parťákem, projížděl ulicí, zahlédl jsem u vysokého stromu osamocenou postavu. Byla to malá holčička, sotva šestiletá. Plakala tak zoufale, že její ramínka se třásla a její drobné prstíky svíraly špinavou panenku. V tu chvíli jsem ucítil bodnutí v hrudi – vždyť děti by nikdy neměly být samy v takovém stavu.
Rychle jsem zastavil auto a přistoupil k ní. Ještě než jsem se stihl zeptat, co se děje, její pláč ustal. Doslova jako když někdo vypne zvuk. Její tvář ztuhla, oči se doširoka otevřely a rty se semkly do tenké linie.
Ticho, které děsilo víc než pláč
„Malá, kde máš rodiče?“ zeptal jsem se co nejjemněji. Odpověď však nepřišla. Jen její pohled se rychle mihotal ze strany na stranu, jako by něco hledala. Nebo se něčeho bála.
V tom okamžiku Rex zavrčel. A já zpozorněl. Ten pes by nikdy neprojevil agresi vůči dítěti – a přesto stál napjatý, uši nastražené, oči upřené za můj zády.
Otočil jsem se. Nikdo tam nebyl. Aspoň ne na první pohled. Ale atmosféra se změnila. Vzduch jako by ztěžkl a já cítil, jak se mi ježí chlupy na zátylku.
Dívčin zvláštní čin
A pak to přišlo. Holčička zvedla ruku a ukázala prstem přímo za mě. Beze slova. Její oči byly skelně prázdné, v obličeji žádná emoce. Jen to gesto.
„Kdo tam je?“ vyhrkl jsem a popadl služební baterku, i když byl den. Rex se rozštěkal, jako by varoval před něčím, co jsem ještě neviděl.
Vtom holčička natáhla ruku k mému psovi, pohladila ho po hlavě – a Rex, který v tu chvíli vypadal připravený zaútočit na celý svět, najednou zmlkl. Jenže to nebylo uklidnění. Byla to podivná odevzdanost, jakou jsem u něj nikdy předtím neviděl.
Odhalení
Podíval jsem se zpět k holčičce. Její oči se náhle naplnily slzami, jako by se předchozí scéna nikdy nestala. „On… přijde,“ zašeptala tiše a její hlas se roztřásl.
„Kdo přijde?“ snažil jsem se zjistit víc. Ale místo odpovědi se rozběhla pryč – a zmizela mezi domy tak rychle, že jsem nestačil zareagovat. Rex se ji pokusil sledovat, ale jakoby narazil na neviditelnou bariéru.
Závěr, který mi nedá spát
Dodnes nevím, kdo ta dívka byla. Záznamy v okolí žádné dítě neukázaly, nikdo takový se nikdy neztratil. Jako by nikdy neexistovala. A přesto jsem cítil její dotek, viděl její oči a slyšel její šepot.
Od toho dne, kdykoliv projíždím kolem onoho stromu, mám neodbytný pocit, že někdo čeká. Možná ona. Možná ten, o kom šeptala. A já si kladu jedinou otázku: co by se stalo, kdybych se tehdy otočil o pár vteřin dřív?