Nedávno jsem byl v metru svědkem scény, na kterou se nedá zapomenout. Obyčejné ráno, vagón metra, lidé spěchající za svými záležitostmi. V davu cestujících byla mladá matka s kočárkem. Její dítě zpočátku klidně spalo, ale brzy se probudilo a začalo plakat a požadovat jídlo. Žena, zmatená a v rozpacích, se tiše omluvila okolí a začala dítě krmit přímo ve voze. Většina cestujících reagovala zdrženlivě – někteří se odvrátili k oknu, někteří předstírali, že si ničeho nevšímají. Zdálo se, že všechno půjde hladce.

Vedle matky však seděla starší žena. Otočila se prudce k mladé matce a rozhořčeně promluvila:

• Co to děláte? Jsou tu muži! Nestydíte se?

Mladá matka, stále zadržující slzy a držící dítě v náručí, klidně odpověděla:

• Má jen hlad. Je to přirozený proces.

Babička se však neuklidnila.

• Přirozené?! Hanba! V naší době těhotné ženy vůbec nechodily po ulicích. A vy, mladí lidé, jste úplně ztratili svědomí! Je to nechutné se na to dívat!
• Nemusíte se dívat, — řekla tiše matka. — Zbytek kočáru se nedívá.

S každým slovem babička zvyšovala hlas, mávala rukama a přitahovala pozornost celého kočáru. Situace byla čím dál napjatější. Mladá matka dítě objímala pevněji a pevněji a snažila se nerozplakat.

A pak zasáhl mladý chlapec, který celou tu dobu stál o něco dál. Vypadal na maximálně pětadvacet. Udělal krok vpřed, sundal si sluchátka z uší a hlasitě, ale klidně řekl:

• Dost. Pokud se vám to nelíbí, odvraťte se. Ponižujete ženu, která se jen stará o své dítě.

Kočár ztuhl. I miminko na chvíli přestalo plakat. Starší žena se pokusila něco namítnout, ale muž se jí nenechal přerušit:

„Mluvíte o hanbě? Je ostuda křičet na matku s dítětem. Je ostuda urážet člověka, který nikomu nic zlého nedělá. Kojí dítě a dělá to důstojně.“

Po těchto slovech několik cestujících muže podpořilo. Jedna žena přikývla a řekla:

„Ano, má pravdu. Nechte ji být.“

Další dodala:

„Celý vagón mlčí, protože chápou: tohle je normální. Ať matka v klidu kojí své dítě.“

Starší žena prudce vstala, něco si zamumlala pod vousy a přešla na druhý konec vagónu. Mladá matka seděla nehybně, rty měla sevřené, ale oči měla plné slz vděčnosti. Tiše muži poděkovala:

„Děkuji. Už jsem nevěděla, co mám dělat.“

On se jen usmál a odpověděl:

„Je to normální. Všichni jsme byli děti.“

Vagon se opět ponořil do obvyklého hluku metra. Tato scéna však zůstala v paměti všech, kteří ji byli svědky. Chlapcův čin lidem připomněl, že odvaha není vždy něco grandiózního. Někdy je odvaha prostě postavit se za někoho, kdo je momentálně bezbranný.

Slyšíme stále méně podobných příběhů, ale právě ony nás přesvědčují: laskavost a lidskost nezmizely. Ve světě, kde příliš často vládne lhostejnost, může jeden rozhodný hlas změnit atmosféru celého vagonu. A pokud se každý z nás alespoň jednou postaví za nespravedlivě uražené, svět se skutečně stane lepším místem.