Les byl té noci obzvláště nemilosrdný. Mokré větve škrábaly vzduch, kořeny se zabořovaly do země jako drápy neviditelné příšery a mlha halila každý pahorek. Stařec seděl na úpatí obrovského dubu, shrbený, jako by ho strom zlomil vedví. Děti, jeho vlastní děti, ho sem vzaly jako na procházku a pak odešly a nechaly ho v chladné tmě bez drobku chleba a kapky vody. Chtěly, aby se les stal jeho hrobem a zvířata jeho katy.

Dny jeho mládí byly dávno pryč. Kdysi postavil dům, oral půdu, pomáhal sousedům, krmil ptáky na parapetu. Žil čestně a vychovával své děti s přísností a láskou, ale čas si vybral svou daň: chamtivost a chladná lhostejnost v srdcích těch, které kdysi držel v náručí, se ukázaly být silnější než vzpomínka na dobrotu. Nechtěli čekat, až stařec odejde sám – potřebovali jeho dům, pozemek, úspory.

Zmrzal a třásl se. Každý pohyb větví mu připomínal blížící se predátora. „Takhle to skončí…“ – pomyslel si a cítil, jak se strach a zoufalství spojují v jedno. V jednu chvíli se mu dokonce zdálo, že slyší dětské hlasy – ale byl to jen vítr šustící mezi kmeny.

Náhle noční les ožil. Někde vpravo praskla větev, vlevo zašustila tráva. Stařec zvedl hlavu a ve tmě uviděl pár zářících teček. Vlk vyšel z mlhy, jako by byl z jiné reality: vysoký, mocný, s hustou srstí, v níž se odráželo bledé světlo měsíce. Jeho kroky byly tiché, ale sebevědomé.

Stařec cítil, jak mu sucho v krku. „Tohle je konec,“ problesklo mu hlavou. Založil si ruce, jako v dětství, a začal se tiše modlit. Vlk se přiblížil ještě blíž, až k jeho dechu. Ale místo vrčení a vycenění zubů stařec v jeho očích viděl něco jiného — ne hlad, ale podivné soustředění, téměř smutek.

Predátor se posadil o pár kroků dál, sklonil hlavu, jako by naslouchal jeho slovům. Pak se náhle zvedl, přistoupil ke starému dubu a jemně se mu dotkl rukou nosem. Stařec málem ztratil vědomí: nebyl to útok, ale dotek, v němž byla tichá obrana.

Uběhla minuta, pak další. Vlk otočil hlavu směrem k houští a odtud se objevil další stín — samice se dvěma vlčaty. Byla ostražitá, ale nezaútočila. Vlk udělal pár kroků vpřed, otočil se a znovu se podíval na starce, jako by ho vyzýval, aby ho následoval. Stařec nemohl uvěřit svým očím: nohy ho neposlouchaly, ale nějaká síla ho zvedla. Udělal krok vpřed, pak další a brzy se ocitli na lesní mýtině, kde tekl pramen.

Stařec padl na kolena, napil se studené vody a cítil, jak se mu do těla vrací život. Vlci neodcházeli. Stáli vedle něj, jako by ho střežili. Tak strávil zbytek noci, zahřátý teplem jejich těl, přikrytý starým pláštěm. Ráno k němu přišli lesníci — znali starce a už dlouho ho hledali. Když spatřili obraz, oněměli: kolem stála smečka vlků a stařec spal, položil ruku na záda vůdce. Vlci se bez hlásky rozprchli a nechali ho lidem.

Zpráva o tom se rozšířila po celém okolí. Lidé říkali, že se sama příroda bouří proti krutosti dětí, že les poslal svého ochránce, aby zachránil život muže, kterého zradila jeho rodina. Stařec přežil. Nevrátil se do svého domova, ale prodal ho a peníze věnoval útulkům pro zvířata a chudým.

Děti, vyděděné a zatížené hanbou, nezůstaly s ničím. Stařec našel novou rodinu — v těch, kteří mu projevili laskavost a zachránili ho před smrtí. A po mnoho let si lidé vyprávěli tento příběh jako připomínku toho, že opravdový soucit někdy nepochází od člověka, ale od divokého zvířete, které se ukáže být humánnější než příbuzní.

Les, vlk a jeho smečka tedy přepsali krutost někoho jiného do příběhu o spáse. A tento příběh šokoval každého, kdo mu věřil.