Rutinní ranní výlet se pro malý tým rybářů proměnil ve skutečnou zkoušku odvahy. Slunce sotva vystoupilo nad obzor, hladina oceánu se třpytila ​​v odstínech modré a stříbrné a lodě se jemně houpaly na vlnách. Zdálo se, že nic nevěští potíže — sítě byly nahozeny, rozhovory plynuly klidně, čekání na úlovek se vleklo.

Nečekaně si jeden z rybářů, když se podíval přes palubu, všiml tmavého, pomalu se pohybujícího stínu v hlubinách. Nejprve si myslel, že je to hejno tuňáků, ale tvar byl příliš mohutný. Stín rostl a blížil se k hladině, dokud se vodou neprořízl obrovský hřbet. Byl to žralok — a ne jen velký, ale skutečně obrovský, větší než jakýkoli, jaký kdy viděli.

Rybáři zatajili dech. Jeho hřbet byl pokrytý jizvami, ploutev se zvedala jako plachta a tlama se mu otevřela tak doširoka, že by mohl spolknout celou loď. Srdce se rozbušila, někdo v panice popadl veslo, další se pokusil nastartovat motor, ale ten se hned nevzdal. Všichni si byli jisti, že se predátor připravuje k útoku.

Na chování žraloka však bylo něco zvláštního. Nevrhl se na loď, ale zdálo se, že krouží kolem a otevírá čelisti stále více a více. Na okamžik se zdálo, že se jedná o rituální tanec před útokem. Najednou si však jeden z rybářů všiml něčeho uvnitř tlamy, co se třpytilo v paprscích slunce. Vyměnili si pohledy: tam, uprostřed hrozné tlamy, trčel kus rezavého kovu.

Když muži sebrali odvahu, uvědomili si, že žralok nepředstavuje ani tak hrozbu, jako spíše snahu něčeho se zbavit. Otevíral a zavíral tlamu, jako by se dusil. Jeden z rybářů se rozhodl plavat blíž s dlouhou harpunou. Loď zaplavila vlna, ale podařilo se mu podivný předmět vytáhnout. Ukázalo se, že to byla masivní železná klec, napůl zlomená, s ostrými hranami, zaseknutá mezi žraločími zuby.

Nyní bylo jasné: predátor nemohl lovit ani normálně dýchat. Situace byla nebezpečná jak pro něj, tak pro lidi. Rybáři pracovali koordinovaně — někdo držel harpunu, někdo odtlačoval loď, aby ji žralok svými pohyby nepřevrátil. Konečně se klec vynořila, voda kolem byla potřísněná rzí a zbytky sítí. Žralok na vteřinu ztuhl, jako by nevěřil, že je volný, a pak se silným mávnutím ocasu ponořil do hlubin.

Nad oceánem se rozhostilo ticho. Lidé se na sebe podívali a uvědomili si, že právě zachránili obřího predátora. Později, už na břehu, prozkoumali nález. Byla to stará experimentální past, zřejmě odplavená bouří. Uvnitř byly zbytky senzorů a podivných zařízení. Odkud se vzala, nikdo nevěděl.

Tento příběh se rychle rozšířil pobřežními vesnicí. Někteří mluvili o záhadných vědeckých experimentech, jiní o pytlácích, kteří testovali nové pasti. Jedna věc však byla jasná: setkání s obřím žralokem ukázalo, že i ti nejstrašnější tvorové oceánu se mohou stát oběťmi lidské činnosti. A že někdy odvaha a soucit mohou zachránit nejen lidi, ale i ty, kterých jsme zvyklí se bát.

Nyní, pokaždé, když vyrazí na moře, se rybáři dívají na hladinu vody jinak. Vzpomínají na den, kdy v očekávání útoku našli v tlamě netvora nikoli zuby a smrt, ale volání o pomoc.