Vždycky se považovala za silnou. Nemoc se jí snažila dokázat, že se mýlí, ale ona se tvrdohlavě držela svého známého života – ranní kávy, svého oblíbeného televizního seriálu, vlasů, které kdysi byly její pýchou. Byly dlouhé, husté, barvy zralého kaštanu a tolikrát předmětem obdivu mezi jejími přáteli. Nyní jí každé ráno připomínalo, že nemoc vítězí: chuchvalce vlasů na polštáři, prameny v rukou, úsměv v zrcadle, který se s každým dalším dnem stávalo čím dál méně častým.

Rozhodnutí přišlo náhle. Nechtěla čekat, až nemoc rozhodne za ni. Chtěla tomu skoncovat sama. Stát se silnější než její strach. Zavolala do holičství, do toho samého, kam si chodila zastřihávat vlasy, a požádala o co nejbližší schůzku.

Toho dne byla obloha nízká a šedá, jako by se i ona chystala plakat. Natáhla si kapuci, ne aby unikla dešti – jen chtěla skrýt své poslední pramínky vlasů před světem.

Holičství vonělo kávou a dřevem a hrála tichá hudba. Přísní muži s tetováním a vousy, kteří jí vždycky připadali jako filmoví hrdinové, jí najednou připadali bolestně povědomí. Všimli si jejího pohledu – unaveného, ​​zlomeného – a zmlkli.

„Potřebuji…“ začala, ale hlas se jí chvěl. „Chci si oholit hlavu. Vlasy mi padají kvůli chemikáliím. Už se na to nemůžu dívat.“

Obvykle se holičství plnilo smíchem, vtipy a hlasitými rozhovory. Tentokrát se rozhostilo hrobové ticho. Holič, starý známý, jen přikývl a vytáhl strojek. Vzduchem se rozléhal hukot strojku.

Podívala se do zrcadla a viděla, jak na podlahu padají pramínky vlasů. S každým z nich odcházel kousek její minulosti. Jakmile se strojek dotkl zadní části její hlavy, cítila, jak se jí na kůži otřel studený vzduch. Slzy jí stékaly po tvářích, ale ona je neutřela – nechala je téct.

Najednou se strojky zastavily. Kadeřník je vypnul, podíval se jí do očí a řekl: „Počkejte.“

Pokynul svým kolegům. Vyměnili si pohledy, přikývli a… jeden po druhém si začali sundávat čepice a klobouky. A pak se stalo něco, co nečekala.

Nejprve si jeden chlap přinesl strojky k vlasům a přejel si s nimi po spánku, oholil si pramen. Pak druhý. Pak třetí. Začali si holit hlavy vedle jejích, jako by projevovali solidaritu, jako by říkali: „Nejsi sám.“

Sledovala, jak jim vlasy padají na podlahu vedle těch jejích. Zdálo se, že se podlaha stala kobercem symbolů podpory. S každým tahem strojků se její dech stával rovnoměrnějším. Místo strachu se objevila teplá vlna vděčnosti. „Proč to děláte?“ zeptala se a sotva zadržovala slzy.

„Protože jste součástí naší rodiny,“ odpověděl kadeřník. „A protože vlasy jsou jen vlasy. A ty jsi ty.“

V tu chvíli se poprvé po dlouhé době usmála. Podívala se na svůj odraz, uviděla svou holou hlavu, ale už se necítila zlomená. Naopak, cítila se, jako by se zbavila staré bolesti.

Když bylo po všem, vstala a všechny objala. Ruce se jí třásly, ale srdce jí tlouklo pravidelně. Pochopila: toho dne přišla o vlasy, ale získala něco víc – pocit, že kolem ní jsou lidé, kterým na ní záleží.

Vyšla ven a zhluboka se nadechla chladného vzduchu. Svět kolem ní byl stále šedý, ale uvnitř ji naplňoval lehčí pocit. Šla po ulici bez kapuce a cítila na hlavě jemný vánek. A poprvé po mnoha měsících se ten dotek necítil jako chlad, ale jako svoboda.

Věděla: čeká ji mnoho zkoušek. Ale teď měla v zrcadle nový obraz – a nový symbol síly. Už se nebála. A tato nová, oholená, ale nezlomená žena šla domů s hlavou vztyčenou, jako by její staré nejistoty zmizely spolu s vlasy.

Toho dne šla do holičství, aby si oholila hlavu. A odešla nejen s novým účesem, ale s vírou v lidi, s novými základy v životě a s pocitem, že na světě je místo pro opravdovou oporu.