Šestnáct let manželství se jí zdálo jako věčnost. Během té doby porodila jedenáct dětí a každý nový den se cítil jako nekonečný maraton bez přestávky. Její život se stal sérií bezesných nocí, plenek, domácích úkolů, slz a nekonečné péče. Jejich domov byl vždy plný hlasů, smíchu a občasného křiku, ale ticho pro ni bylo nedosažitelným snem.

Od samého začátku rodinného života věřila, že děti jsou štěstí. Její první syn se narodil v jednadvaceti letech a s ním přišel pocit hrdosti a něhy. Pak přišel druhý, třetí, čtvrtý. S každým novým dítětem se břemeno zvyšovalo, ale ona se dál přesvědčovala, že to zvládne, protože rodina je na prvním místě. Manžel ji citově podporoval, ale většinu povinností brala na sebe sama.

Kuchyně se pro ni stala středem vesmíru. Zde vařila snídani, oběd a večeři pro obrovskou rodinu, třídila školní rozvrhy, rozhodovala, kdo půjde na sport a kdo zůstane doma, aby pomohl s domácími pracemi. Někdy se cítila spíše jako velitelka vojenského tábora než jako matka.

Deset chlapců. Každý z nich vyžadoval pozornost, každý potřeboval vysvětlení, pohlazení a poučení. Vstávala dříve než všichni ostatní, chodila spát později než všichni ostatní a i když byla nemocná, nemohla přestat. Bolest, únava a chronický nedostatek spánku se staly jejími společníky, ale ona mlčela a schovávala slzy za úsměvem.

Když znovu otěhotněla, žena se už nedivila – zvykla si na to. Ale když se narodila holčička, jejich jediná dcera, něco se v ní změnilo. Podívala se na drobnou tvář a uvědomila si: tato holčička byla symbolem její vlastní něhy, něčeho, co si tak dlouho nedovolila. Deset chlapců a jedna holčička – jako rovnováha, kterou se příroda rozhodla obnovit.

Toho dne měl pár poprvé po mnoha letech upřímný rozhovor. Její manžel přiznal, že je stejně unavený jako ona a že chápe, jakou vysokou cenu zaplatili za výchovu takové rodiny. Oba dospěli k závěru: je čas přestat. Jedenáct dětí bylo hranicí jejich sil a možností. Rozhodnutí nebylo snadné, protože zvyk žít pro druhé a pro své děti se zdál neotřesitelný.

Po narození dcery se žena poprvé začala zamýšlet sama nad sebou. Vzpomněla si, jak kdysi snila o studiu, čtení knih a cestování. Její identita se v průběhu let zdánlivě rozplynula v starostech mateřství, ale nyní se naskytla šance ji znovu získat. Dívka jí jako zrcadlo připomínala její vlastní nenaplněné sny, křehkou vnitřní dívku, kterou kdysi byla.

Život se postupně měnil. Starší synové převzali část povinností a pomáhali s mladšími. Její manžel začal trávit více času doma a podporovat svou ženu. Konečně si dovolila několik hodin klidu denně na čtení, studium a procházky s dcerou. Tyto krátké chvíle svobody se jí zdály jako luxus, ale právě ony jí vrátily chuť do života.

Sousedé a známí žasli nad její odolností. Pro některé byla příkladem mateřské lásky, pro jiné symbolem sebeobětování. Jen málokdo však chápal mnoho vnitřních bitev, které snášela, aby zůstala silná. Z dívky zamilované do svého mladého manžela se stala žena, která se naučila prosazovat své hranice a vážit si sama sebe.

Dnes, když se ohlíží zpět, říká: „Ničeho nelituji. Ale kdybych se mohla vrátit v čase, naučila bych se dříve říkat ‚ne‘ a bránit své právo na odpočinek.“ Její příběh není jen kronikou nekonečných starostí, ale také příběhem vnitřní síly schopné odolat jakýmkoli zkouškám.

Jedenáct dětí, šestnáct let manželství, deset chlapců a jedna dívka – to nejsou jen statistiky. Představují celý vesmír, ve kterém se ženě dokázala, i když ne hned, zachovat. A dnes konečně cítí, že může žít nejen pro druhé, ale i pro sebe.