Netušil, že se jednoho dne jeho svatební slova promění z krásného rituálu v utrpení, které bude trvat roky. V den svatby se s Brunou smáli, drželi se za ruce a opakovali své sliby jako zaříkávání pro věčné štěstí. Ale jen pár let po této oslavě se jejich životy dramaticky změnily. Nehoda Brunu omráčila a uvrhla do vegetativního stavu. Od té chvíle se mužův svět zdál stát: práce, přátelé, zvyky – všechno ustoupilo do pozadí. Zůstala jen ona, jeho žena, upoutaná na nemocniční lůžko, a jeho vlastní slib, že ji neopustí.

Každý den k ní chodil, seděl vedle ní, držel ji za ruku a sděloval jí novinky, kterých si zdánlivě nevšímala. Vyměnil svůj byt za malý pokoj poblíž kliniky, vzdal se služebních cest a odmítl povýšení. Zpočátku byl považován za hrdinu, ale postupem času si lidé začali klást nepříjemné otázky: Proč to všechno dělá, když neexistuje žádná naděje? Nebylo by lepší začít nový život? On ale jen mlčky zavrtěl hlavou: „Už jsem si vybral. Tohle je můj život a ona je jeho součástí.“

Léta se táhla do desetiletí. Jeho přátelé zakládali rodiny, cestovali, měnili města. Stárl vedle nemocničního oddělení. Někdy se přistihl, jak ztrácí víru v zázraky, ale stále přicházel. Naučil se masírovat, měnit obvazy, číst lékařské články a hledat nové terapie. Stal se součástí týmu personálu kliniky, nenápadnou, ale stálou přítomností, která podporovala nejen Brunu, ale všechny kolem ní.

Někdy jí přinesl oblíbený parfém, někdy stará fotoalba. Říkal, že chce jejímu tělu připomenout minulost, aby se, kdyby se někdy vrátilo vědomí, měla čeho držet. Každé ráno ji hladil po vlasech a šeptal jí do ucha: „Jsem tady.“ Tato dvě slova se stala jeho mantrou, smyslem jeho dnů.

Nejtěžší pro něj byla osamělost. Svět se zdál být rozdělen na dvě reality: v jedné se lidé sháněli, smáli se, zamilovali, zatímco v druhé všechno ztuhlo v očekávání. Cítil se pro společnost transparentní, ale navzdory všemu své volby nelitoval. Říkal, že láska není jen vášeň, radost a společné plány, ale také schopnost zůstat, když se zdá, že je vše ztraceno.

Jednoho dne lékaři navrhli přemístit Brunu do specializovaného centra dále za městem. To by znamenalo, že by ji už nemohl denně navštěvovat. Rozhodně odmítl, požádal o opatrovnictví a vzal si manželku domů. Z jejich bytu se tak stala malá klinika. Naučil se o ni starat sám, pozval specialisty a zařídil potřebné vybavení. Sousedé byli ohromeni, ale on prostě řekl: „Je to moje rodina. Neopustím ji.“

Tento příběh není o zázračném uzdravení ani o náhlém šťastném konci. Je o muži, který se rozhodl milovat bezpodmínečně. Nikdy nevěděl, zda se Bruna vrátí k životu, nebo zda někdy vědomě uslyší jeho hlas. Ale dál věřil, že i když neslyšela jeho slova, cítí jeho přítomnost.

Jeho příklad ukazuje, že pravá láska se neměří šťastnými dny, ale lety věrnosti, kdy nikdo netleská. Je to připomínka pro každého, kdo skládá sliby „v nemoci i ve zdraví“: slova se mohou stát skutečností a teprve tehdy se odhalí hloubka oddanosti. Příběh muže a Bruny je ponaučením, že láska není emoce, ale rozhodnutí opakované každý den, i když se naděje zdá iluzorní.