Dvanáct let. Tak dlouho se Antoine probouzela v nemilosrdném chladu cely B-17. Kovové dveře vrzaly pokaždé, když dozorce přinesl jídlo, a postupem času se zvuk stal stejně známým jako jeho vlastní dech. Páchl rzí, vlhkým betonem a vybledlou nadějí. Psal dopisy, stížnosti, prosby – a každé slovo se zdálo rozpouštět v prázdnotě. Zpočátku byl naštvaný, pak unavený a pak se ticho stalo jeho společníkem a osud jeho jedinou jistotou.

Jediná jiskra, která v něm stále hořela, měla jméno: Sunny. Žlutý labradorský retrívr, kterého si jednoho deštivého večera, třesoucí se a opuštěného, ​​vzal do ruky. „Je moje rodina,“ řekl si ve své cele a svíral imaginární obojek. Tato myšlenka ho hřála, když se noci zdály nekonečné.

Jednoho rána, když pan Morel, unavený dozorce, dorazil s oficiálním dokumentem, přečetl ho nahlas:
„Vaše poslední přání.“
Všichni očekávali cokoli – cigarety, speciální večeři, kněze. Ale Antoinův tichý, jasný hlas jejich očekávání rozbil:

„Chci vidět svého psa. Naposledy.“

Někteří si mysleli, že je to trik. Někdo zašeptal: „Něco chystá.“ Ale žádosti bylo vyhověno. Nastal den. Několik hodin před popravou byl vyveden na dvůr. Studený vítr mu řezal kůži a vzduch voněl vlhkým asfaltem. Ruce měl spoutané, ale Antoinův pohled se náhle podivně rozzářil.

Sunny byla vyvedena z auta a držena na krátkém vodítku. Zavládlo slavnostní ticho, jako před bouřkou. Pes na vteřinu ztuhl, uviděl ho – a v příštím okamžiku se rozběhl. Vodítko prasklo, kov zařinčel o kameny.

Běžela k němu, jako by hledala záchranu, a v tom okamžiku se zdálo, že se čas zastavil. Antoine klesl na kolena – tak nízko, jak mu řetězy dovolily – a ona mu skočila na hruď. Labrador páchl deštěm a prachem ze silnice, jeho srst ho brněla a lechtala po tvářích. Slzy, zadržované příliš dlouho, se mu draly do očí.
„Jsi moje holka… moje jediná opravdová přítelkyně…“ vydechl a zabořil obličej do srsti. „Co se s tebou stane beze mě?“

Sunny tiše zakňučela a jako by chápala, se k němu přitiskla ještě blíž. Jako by se spojili. Na okamžik zmizel dvůr, zdi, stráže – zůstali jen ti dva, odděleni dvanácti lety a jedinou větou.

A pak se stalo něco, co nikdo nečekal. Pes zvedl hlavu a táhl ho k bráně – ne jen zatahal, ale cíleně, jako by znal cestu. Stráže ztuhly. Jeden z nich instinktivně vykročil vpřed, ale Morel zvedl ruku. „Počkej…“

Ve vzduchu visela řečnická otázka: mohlo zvíře skutečně vycítit něco skrytého před lidmi? Nebo byl jediný, kdo měl na výběr?

Antoine vstal. Pouta zacinkala. V tu chvíli si uvědomil, že osud nepřipravil rozlučkovou scénu, ale něco jiného. Ale co přesně – neměl čas…

„Moreli, otevři bránu,“ řekl tiše jeden ze strážných. „Tomu nemůžeme zabránit.“

Scéna trvala několik vteřin, ale uvnitř Antoina se táhla do věčnosti. Cítil svobodu – suchou jako prašná cesta – a ochutnával ji – jako krev na rtech z ukousnutého citu.

Když to skončilo, první věta nabyla nového významu. Jeho posledním přáním bylo skutečně vidět svého psa. Ukázalo se však, že toto setkání nebylo rozlučkou. Byla to jeho jediná cesta domů.