Uplynulo šest měsíců od dne, kdy se jeho život rozdělil na před a po. Probudil se v bytě, kde všechno vonělo její přítomností: hrnek s nádechem rtěnky, župan na opěradle židle, slabá vůně jejího parfému, která jako by odmítala zmizet. V neděli vždycky chodil tam, kde teď byla, a přinesl jí rudé růže, její oblíbené. Opatrně je položil k pomníku, sedl si na studenou lavičku a zašeptal:

„Ahoj, drahoušku. Jsem zpátky…“

Ale tři týdny po sobě se opakovalo totéž. Druhý den květiny byly pryč. Ne uschlé, ne zlomené – prostě zmizely, jako by tam nikdy nebyly. Nejdřív si pomyslel: vítr, zvířata, zloději. Ale kdo krade květiny z hrobu?

Nejdřív chtěl nechat všechno tak, jak je. Myslel si, že je to možná znamení… něco jako, nechte ho jít, jděte dál. Ale něco uvnitř mu to nedovolilo. Chtěl vědět. Pravdu.

„Řekněte mi,“ zeptal se jednou správce, starého muže s věčně přimhouřenýma očima, „viděl jste někoho brát květiny z tohoto hrobu?“
„Nikoho jsem neviděl,“ pokrčil rameny správce. „A proč bych to měl sledovat? Pokud to chcete vědět, zjistěte si to sami.“

A také to udělal. Koupil si malou kameru a schoval ji mezi keře naproti. Celou noc zůstal vzhůru, seděl před obrazovkou a sledoval záběry. Čas plynul: půlnoc, jedna hodina, dvě… najednou – pohyb.

Světlo lucerny zachytilo hubenou ženskou postavu. Žena se přiblížila k hrobu, dřepla si a přejela rukou po kameni. Pak vzala květiny a – tiše, téměř něžně – si je přitiskla k hrudi. Neukradla je. Prostě si k němu sedla a plakala.

Vdovec ztuhl. Zdálo se mu, že mu přestalo bít srdce. Přiblížil se – a uviděl… tvář své ženy.

Vykřikl a upustil telefon. Na pár vteřin nemohl dýchat. Všechno se zdálo šíleně skutečné: stejný pohled, stejný šátek, který jí dal měsíc před tragédií. Ale pak – stín. Stín přeběhl po obrazovce, baterka zablikala, obraz zkreslený. Když se obraz obnovil, nikdo nebyl tam, kde byla žena.

Druhý den ráno šel na hřbitov. Obloha byla šedá, země vlhká po nočním dešti. Dřepl si, dotkl se kamene a najednou ho ucítil: vůni růží. Čerstvých, čerstvě uřezaných. Ale on… je dnes nepřinesl.

Vedle stála malá kytice – úhledná, převázaná stuhou. Pod ní byl vzkaz. Rukopis byl ženský, ale bolestně povědomý:

„Neplýtvejte květinami na kameni. Pořád jsem tady.“

Nedokázal rozeznat, jestli je to sen, nebo šílenství. Ruce se mu třásly, svět se točil, jako by ho zachvátila horečka. Hrudí se mu rozlilo zvláštní teplo, jako by se ho někdo jemně dotýkal zevnitř.

Od té doby už růže nepřinášel. Prostě přišel a mluvil – už ne s mramorem, ale s někým, kdo by ho mohl skutečně poslouchat.

Někdy se mu zdálo, že slyší šustění šatů poblíž. Někdy vítr nesl vůni jejího parfému. A jednou… našel na lavičce spadaný okvětní lístek. Čerstvý, šarlatový.

A najednou si uvědomil: ty květiny nezmizely. Vracely se tam, odkud přišly.

Teď každou neděli opakuje, čím to všechno začalo:
„Ahoj, drahá. Přišel jsem znovu…“
Jenže teď tato slova neobsahují melancholii, ale klid.