Když jsem náhodou zaslechla rozhovor své snachy, zdálo se mi to jako úplně obyčejný den. Obvyklé ticho, vůně čerstvě uvařené kávy, tiché vrzání podlahových prken. Syn šel do práce a já se chystala do lékárny. Všechno šlo jako obvykle – dokud jsem si nezapomněla peněženku.

Vrátila jsem se nahoru, otevřela dveře klíčem a najednou jsem ztuhla. Ve vzduchu visel jasný hlas mé snachy, sebevědomý, s nádechem teatrálnosti:
„Ano, samozřejmě, že věří…“
Krátká pauza.
„Víte, jaká jsem herečka.“
Pauza byla delší, než měla být.
„Ne, nikdo nic netuší. Prozatím.“

Srdce mi bušilo v spáncích. Kdo je ‚on‘? O kom to mluví? Stála jsem za zdí jako školačka přistižená při činu a bála se i nadechnout.

Byt voněl levandulí – jejím parfémem. A najednou se mi ta vůně stala odpornou, jako falešný úsměv.

Poslouchala jsem dál:
„Snaží se tvářit laskavě,“ řekla moje snacha, „ale já si stejně prosadím svou. Hlavní je, aby to předčasně nezjistil.“

Tato slova mě zasáhla k srdci. „Ona“ – já. Já, která jsem hlídala její děti, vařila večeře, snažila se nevměšovat. Opravdu to byla celá ta doba za jejími zády lež?

Chtěla jsem vtrhnout a požadovat vysvětlení. Ale něco mě zadrželo. Zvědavost? Strach? Nebo ten zvláštní pocit, když si uvědomíte, že pravda teď bolí víc než ticho.

Tiše jsem se stáhla a vrátila se ke schodům. Pomyslela jsem si: možná jsem vás špatně pochopila? Možná nemluví o mně, ale o nějakém příteli? Lidé často mluví v hádankách… že?

Ale pak, večer, když se můj syn vrátil, všechno do sebe zapadlo.
„Mami,“ řekl unaveně, „Anya je dnes trochu rozrušená, nevadí mi, když je hrubá.“
„Proč?“
Pokrčil rameny.
„Ale, jen… víš, že má své vlastní plány do budoucna.“

„Své vlastní plány“ – znělo to jako klíč k záhadě. Vzpomněla jsem si na její slova: „Hlavní je, aby se to nedozvěděl předem.“ A najednou se všechno stalo až příliš očividným. Čekala, až můj syn zaregistruje byt na její jméno, ten samý, ve kterém jsem bydlela.

Tu noc jsem dlouho nemohla spát. Stíny od světlometů auta se mihly po stropě jako tiché myšlenky. Možná bych měla synovi všechno říct? Nebo ho nechat, aby si sám zjistil, s kým bydlí? Ale má matka právo zničit rodinu, i když vidí lež?

Druhý den ráno jsem vstala dřív než všichni ostatní. Udělala jsem si kávu, jako obvykle. Aňa vyšla z ložnice, ospalý obličej, svůj obvyklý úsměv.
„Dobré ráno,“ řekl jsem a díval se mi přímo do očí.
„Dobré ráno,“ odpověděla a mírně sklopila zrak.

V tu chvíli jsem si uvědomil, že ví, že jsem slyšel.

Oba jsme věděli. Ale ani jedna z nás neřekla ani slovo. Mezi námi viselo ticho, husté jako dým.

Rozhodl jsem se, že si dám na čas. Někdy může být ticho děsivější než jakýkoli rozhovor. Ať si myslí, že nerozumím. Ať si dál hraje svou „hereckou“ roli.

A já? Jen čekám. Koneckonců, všechno skryté se nakonec vyjasní.

A víte, co je nejpodivnější? Od té doby jsem si nikdy nezapomněl peněženku doma.

Teď ji schválně nechávám na poličce – pro případ, že by se osud rozhodl znovu mi ukázat, co je skryté.

A tak si znovu říkám: možná náhody vůbec nejsou náhody?