Šla domů sama, jako obvykle. Sedmiletá, první třída, známou cestou kolem starých topolů, přes dvůr s loupajícími se houpačkami. Všechno se zdálo povědomé do posledního detailu: dokonce i křupání sněhu pod jejími botami znělo stejně. Ale dnes bylo něco jiného. Vzduch byl příliš tichý. A stín za ní – příliš dlouhý.
U vchodu stál muž. Vysoký, v černém kabátě, límec vyhrnutý téměř k očím. Zdálo se, že nedýchá. Jen stál a díval se. Dívka se na okamžik zastavila. Chtěla utéct, ale nohy ji neposlouchaly. Udělal krok. Pak další.
V tu chvíli se v ní probudil instinkt, ne dětský, ale zvířecí – starobylý. Neběžela domů, jako by to udělal dospělý. Ne. Otočila se zpět.
Šla ke škole. Pomalu, jako by si jen vzpomněla, že si zapomněla sešit. Pak prudce zabočila na dvůr, kde znala každý kout a skulinu. Muž zrychlil.
Slyšela jeho kroky – těžké, váhavé. Dívka se otočila mezi garážemi, schovala se za rezavou bránu a schovala se. Srdce jí bušilo tak hlasitě, že se zdálo, že ho slyší z druhé strany ulice. Muž se zastavil. Pár vteřin ticha. Pak zvuk – kroky, ale pomalé, vzdalující se.
Čekala. Pět, deset, patnáct vteřin. Pak vyběhla zpoza garáží – ne domů, ale do sousedního domu, kde vždycky na lavičce sedávaly dvě staré dámy. Nebyly tam. Ale vchodové dveře byly pootevřené. Dívka vběhla dovnitř, vyběhla do druhého patra a stiskla všechna tlačítka na interkomu.
„Kdo je tam?“ ozvalo se z reproduktoru.
„Pomoc… jde po mně muž…“ zašeptala.
Cvak. Zámek se otevřel.
O minutu později stála v bytě starší ženy s šedivými vlasy a třesoucíma se rukama. Žena zavolala policii. Dívka se snažila vysvětlit, jak muž vypadá, ale její slova byla nezřetelná. „Černý kabát, vysoký, šátek… oči – skelné.“
Když policie dorazila, našli muže o půl hodiny později. Stál poblíž sousedního domu, na rohu. Ukázalo se však, že to nebyl zločinec. V jeho kapse našli nemocniční průkazku a fotografii dívky.
Na obrázku byla na zahradě s matkou. Jenže její matka zemřela před rokem. Mužem byl její bratr, kterého rodina neviděla téměř deset let. Po smrti své sestry se zbláznil, žil v nemocnici a jednoho dne prostě odešel. Hledal dívku, protože si myslel, že ji musí vzít „domů“.
Zatímco policista vyprávěl, žena, která dítě přijala, se tiše pokřižovala. Dívka mlčela. Nechápala, kdo ten muž je. A možná by to nikdy nepochopila. Ale později, večer, když se podívala z okna, řekla:
„Nechtěl mi ublížit, že ne?“
Nikdo neodpověděl.
Roky plynuly. Dívka vyrostla. Někdy se jí o tom dni zdá – o sněhu, o dvoře, o muži v černém. Ale v těchto snech už není děsivý. Jen tam stojí. Čeká. Jako by chtěl říct: „Našel jsem tě. A teď můžu odejít.“
Příběhy, stejně jako strachy, ne vždy končí tak, jak se zdají. Někdy se za hrůzou neskrývá zlo, ale bolest. A za útěkem se neskrývá zbabělost, ale moudrost přežití, i když jste jen sedmiletá holčička.