Kostelem se rozhostilo ticho, které přerušovala jen tichá ozvěna knězových slov. Mluvil o milosrdenství, o srdci otevřeném bližnímu, o tom, jak Bůh nevidí vnější vzhled, ale duši. Lidé s úctou naslouchali, někteří přikyvovali, jako by souhlasili nejen s kázáním, ale i sami se sebou. Vzduch voněl voskem a kadidlem – hustě, téměř slavnostně.

A najednou se masivní dveře rozlétly a z ulice vtrhl studený vítr, který třásl ve světle svíček. Na prahu stála žena. Špinavá, bosá, s matným pohledem a rozcuchanými vlasy. Po tváři jí stékal tmavý pruh – buď špína, nebo stopa slz. Vypadala, jako by už dlouho, předlouho chodila, a každý pohyb byl námahou.

Shromáždění se otočilo. Jejich pohledy byly ostré a hodnotící. Někteří se zamračili, jiní nelibostně našpulili rty. Starší dáma v klobouku, sedící blíže k uličce, si rychle přitiskla tašku k sobě, jako by se bála, že se jí cizinec dotkne. Muž v tmavém obleku ustoupil stranou a uvolnil místo, ne aby uvolnil své místo, ale aby zdůraznil vzdálenost.

Žena se na nic neptala. Prostě tam stála a nebyla si jistá, kam se posadit. Pár vteřin se zdálo jako věčnost. A když bylo jasné, že jí místo nenabídnou, klesla na studenou kamennou podlahu u zdi. Zkřížila nohy, založila ruce a tiše – téměř neslyšně – začala opakovat slova modlitby. Na špinavých tvářích se jí leskly slzy, ale nepokusila se je setřít.

Kněz si toho všiml a ztichl. V kostele se rozhostilo takové ticho, že bylo slyšet praskání svíčky u oltáře. Všechny oči se k němu obrátily – co asi řekne? Koneckonců slova kázání byla naplněna láskou a teď tu byla zkouška činu. Pár vteřin stál nehybně, jako by se sám se sebou bojoval. A pak – sestoupil z kazatelny.

Pomalu se k ženě přiblížil, zastavil se vedle ní. Uklonil se a beze slova k ní natáhl ruku. Žena vzhlédla, zmateně, jako by nevěřícně. Pomohl jí vstát a držel ji za ruku, aby ji dovedl do první řady – kde seděli „vážení“ farníci. Zamruli, někteří zakašlali, někteří odvrátili zrak.

„Sestro,“ řekl tiše, ale tak hlasitě, že se to rozléhalo klenbami, „toto je váš domov. Nikdo zde není cizinec.“

Jeho hlas se třásl ne strachem, ale silou. Žena klesla na kolena a s vzlykáním si zakryla obličej rukama. Kněz pokračoval v bohoslužbě, ale slova o lásce k bližnímu zněla nyní jinak – živě, dojemně, bolestně. Lidé mlčky naslouchali, ale každý cítil, jak se v nich něco svírá. Protože v této bosé ženě se všichni najednou viděli – tu, která kdysi stála u dveří a čekala, až ji pustí dovnitř.

Když bohoslužba skončila, žena stále stála u oltáře. Přistoupil k ní asi osmiletý chlapec a tiše jí podal bochník chleba – ten samý, který jí matka řekla, aby si ho vzala domů. Žena se poprvé usmála. A chlapcova matka, když si toho všimla, ho nezastavila. Jen se podívala na kněze a lehce přikývla.

Lidé jeden po druhém odcházeli z kostela. Nikdo se už neodvracel. A jen stará žena v klobouku, ta, která jako první svírala tašku, se náhle zastavila u dveří, sundala si rukavice a zašeptala:

„Odpusťte mi.“

Žena neodpověděla – jen jí stiskla ruku. A v tom tichu bylo více víry než v jakémkoli kázání.

Toho dne se kostel skutečně stal domovem. Ale ne proto, že by se tam mluvilo o Bohu. Ale proto, že ho tam, byť jen na krátký okamžik, cítili.