Udělala to téměř automaticky. Jakmile zazvonil zvonek, žena vzala syna za ruku, odvedla ho do malého pokoje a aniž by se mu podívala do očí, řekla:

„Zůstaň tady, ano? Jen na chvilku.“
Zámek cvakl.
Chlapec nejdřív plakal, pak jen tiše seděl a svíral svého plyšového medvídka, který už přišel o jedno oko. Nechápal, proč ho matka nechce venku. Nedělal hluk, nechoval se špatně – prostě tam byl. Ale být nablízku, jak se ukázalo, bylo příliš.

Mezitím se žena na hosty usmívala, povídala si o práci, prostírala stůl, nalévala víno a udržovala konverzaci. Dokonce uměla vtipkovat, působila pohodově a společensky. Nikdo nevěděl, že za dveřmi je její vlastní syn, tiše ve tmě.

Jednoho dne se všechno obrátilo jinak. Toho dne hosté dorazili dříve, než se očekávalo. Chlapec ještě nedojedl. Žena podrážděně hodila vidličku do dřezu, znovu zamkla dveře a vrátila se ke svým hostům, předstírajíc, že ​​je všechno v pořádku.

Ale o půl hodiny později se z pokoje ozval podivný zvuk – jako by někdo škrábal zevnitř zeď.
Napjala se.
„Asi ta kočka,“ řekla spěšně, „sousedova.“
Smích u stolu, cinkání sklenic.
Ale zvuk nepřestával. Byl stále naléhavější, jako by někdo škrábal nehty a snažil se dostat ven. Žena se potila, srdce jí bušilo.

Vstala.
„Promiňte,“ řekla tiše a zamířila ke dveřím.

Otočila klíčem. Otevřela je.
A vykřikla.

Místnost se zdála být proměněna. Všechny stěny byly pokryté graffiti. Křivými, dětskými písmeny, neohrabanými, ale srozumitelnými. Chlapec psal, čím mohl – fixem, tužkou, dokonce, jak se zdálo, i prstem. Na stěnách bylo stejné slovo, stokrát opakované – „mami“. Přicházelo ve vlnách, stoupalo až ke stropu. A uprostřed toho chaosu stál on – v pyžamu, s rudýma očima, objímající stále stejného starého plyšového medvídka.

Neplakal.
Jen se díval.
„Volal jsem tě,“ řekl tiše. „Nepřišel jsi.“

Žena ztuhla, slova se jí zasekla v krku. Hosté už vstali, vykukovali zpoza dveří, zmatení, nechápali, co se děje.

Ale bylo jí to jedno. Poprvé po letech pocítila bolestný pocit studu. Najednou neviděla dítě, ale živé zrcadlo – odraz svého chladu, falešnosti, svého života na odiv.

Přistoupila a poklekla.
„Odpusť mi,“ bylo vše, co dokázala zašeptat.
Chlapec neodpověděl. Odvrátil se a tehdy si toho poprvé všimla – na zdi vedle postele, mezi stovkami slov, vyčnívala jedna krátká věta, napsaná zřetelně, téměř dospělým rukopisem:

„Už nečekám.“

Po tom večeru už nepřicházely žádné návštěvy. V domě se rozhostilo ticho, až příliš ticho. Žena se to snažila napravit: kupovala hračky, knihy, vyprávěla příběhy. Ale mezi nimi stála zeď – ta samá, kterou si sama postavila.

Někdy v noci vstala, vešla do bývalého „dětského pokoje“ a přejela rukou po načmárané tapetě. Snažila se ji vymazat, ale nemohla. Barva se do ní vryla.

A pokaždé, když se podívala na ta roztřepená slova, uvědomila si: žádné dveře na světě nevrzají hlasitěji než dveře, které matka zavírá před svým dítětem.