Na dvoře starého domu stála nehybná postava na invalidním vozíku. Vítr mužovi cuchal šedivé vlasy, ale on nereagoval – jen zíral do horizontu, tam, kde kdysi začínala jeho pole. Kdysi je sám, silnýma rukama, od úsvitu do soumraku oral. Teď se mu třásly ruce a dech mu hvízdal v hrudi.

Lékaři řekli: pár dní. Děti mlčely, nevěděly, co říct. Zdálo se, že jejich otec je už na cestě – na místo, odkud není návratu. Ale jedna sousedka, která si pamatovala, jak tento muž po celá desetiletí pracoval s koněm jménem Thunder, se rozhodla udělat to, co si nikdo jiný neodvážil. Zavolala do vesnice, kde kůň nyní žil. O pár hodin později vjel na dvůr starý nákladní vůz.

Kůň se pomalu vynořil, jako by chápal, proč ho sem přivedli. Jeho oči – inteligentní, unavené, jako oči muže, který prožil dlouhý život. Ztuhla, když spatřila svého pána. Stařec zvedl hlavu a poprvé po mnoha dnech se mu na tváři objevil slabý úsměv.

„Hrome… jsi ještě naživu, příteli?“ zašeptal a hlas se mu zlomil.

Kůň se přiblížil. Žádné hlasité ržání, žádný klapot kopyt – jako by se bál narušit tento křehký klid. Sklonila čenich a dotkla se jeho ramene. Stařec natáhl ruku, třesoucími se prsty přejel po drsné hřívě. V tom okamžiku se ve vzduchu jakoby něco pohnulo. Tíha zmizela.

„Odpusť mi, že tě nechávám jít. Myslel jsem, že tam budeš šťastný, na svobodě…“ řekl.

Kůň si odfrkl, jako by chtěl říct: „Pamatuji si.“

Syn a dcera stáli stranou a neodvážili se zasáhnout. Čas se zastavil. A stařec se najednou narovnal. Ty samé ruce, které neudržely lžíci, se náhle pevně ovinuly kolem krku zvířete. Přitiskl čelo k jejímu čenichu a zašeptal něco, co nikdo neslyšel.

A pak – zázrak. Jeho oči, dlouho matné, zableskly živoucím světlem. Pokusil se vstát. Nejdřív jen trochu – jako by si chtěl jen natáhnout ruku po životě. Ale nohy poslouchaly. Na okamžik. Jen tak dlouho, aby objal svého stojícího přítele.

Jeho dcera vykřikla, syn se k němu vrhl, ale stařec se jen usmál.

„Nesahej na mě. Ať je to tak.“ Jeho hlas zněl nečekaně klidně, jako hlas muže, který dokázal něco důležitého.

Vítr se zvedl. Listí zašustilo a kůň tiše zařehtal – jako by si uvědomil, že se rozloučil. O několik minut později se stařec zabořil zpět do křesla. Oči měl zavřené, ale rty se mu stále usmívaly.

Sousedé později vyprávěli, že viděli koně dlouho stát nehybně u brány. A pak se otočila a odešla – pomalu, ale jistě, jako by s sebou nesla duši přítele.

Syn stál u okna a zašeptal:
„Čekal na tebe, Grome.“ A teprve potom si dovolil odejít.

Někdy v životě nastanou setkání, která nevyžadují slova. Nejsou pro živé – jsou pro věčnost.