Prostě jsem se jen procházel podél řeky. Byl šedivý den, vzduch voněl mokrou hlínou a něčím znepokojivým. Voda hustě tekla, jako by neochotně, a strhávala s sebou loňské listí a větve. A najednou – skvrna na hladině. Malá, hnědá, s jemným leskem srsti.

Nejdřív jsem si myslel, že je to hračka. Pak jsem uviděl tlapku – skutečnou, malou, s drápy. Medvídě. Skutečné.
Leželo čelem k vodě, jako by prostě usnulo. Neváhal jsem – vstoupil jsem do ledové vody, zatajil jsem dech, ale natáhl jsem ruku, chytil ho za límec a vytáhl ho na břeh. Jeho tělo bylo nehybné, studené.

Položil jsem ho na trávu a začal s ním třást. Bylo to samozřejmě hloupé, ale pamatuji si, jak jsem mumlal: „Dýchej… prosím, dýchej.“ Zdálo se, že mi také ztuhla hruď. Ale nic se nestalo.

Pak jsem si prostě sedl vedle ní. Přede mnou ležela malá klubíčka chlupů a já cítil něco zvláštního – směs smutku, viny a jakési téměř otcovské něhy. Bylo to, jako bych byl svědkem něčeho, čeho jsem neměl být svědkem.

Uběhlo pár minut. Najednou se vzduch změnil – jako by ztěžkl. Otočil jsem se: na druhém břehu stála medvědice.
Dívala se přímo na mě. Bez vrčení, bez pohybu. Jen se dívala. Nebyl to pohled divokého zvířete. Bylo v něm něco… lidského. Chápala, co se stalo.
Nevěděl jsem, co mám dělat. Vrátit to malé tělíčko? Odejít? Křičet? Zůstal jsem sedět bez hnutí a jen přikývl – jako bych se omlouval.

Medvědice tam chvíli stála, pak pomalu sklonila hlavu a zmizela za stromy. Nad břehem se rozhostilo ticho a jen někde v dálce praskala větvička.

Šel jsem domů, ale ten pocit nezmizel. Toho večera jsem se necítil dobře: horečka, slabost, zdálo se mi, že se mi svírá srdce. Myslel jsem si, že jsem se ve vodě nachladil. Ale v noci jsem se probudil a zdálo se mi něco, na co jsem nemohl zapomenout.

Stál jsem uprostřed téže řeky. Voda byla čistá jako sklo. Z hlubin ke mně plavala medvědice, klidně, nebojácně. Na zádech nesla mládě. Plavala blíž a já slyšel hlas – ne svýma ušima, ale uvnitř:
„Udělal jsi to, co by jiní neudělali. Jsme ti vděční.“

Probudil jsem se v slzách. A zvláštní bylo, že ráno jsem neměl horečku, bolest ani únavu. Naopak, cítil jsem lehkost, jako by mi někdo sundal z ramen tíhu.

Od té doby se na ten břeh často vracím. Ne na ryby, ne na procházky. Jen abych stál a poslouchal proud vody. Někdy si myslím, že slyším šplouchnutí – tichý, dětský zvuk. Možná si na vodě hraje vítr. Nebo možná… se přece jen někdo vrací.

A pokaždé, když se podívám na řeku, si pomyslím: jak často přehlížíme neštěstí jiných lidí a myslíme si, že se nás netýkají. Ale někdy stačí jen jeden krok – do studené vody, do neznáma, do strachu – k tomu, abychom byli svědky zázraku.
I když tento zázrak není pro vás.