Místnost připomínala chrám – jen zde uctívali luxus, ne Boha. Křišťál cinkal jako zvony, stříbro se třpytilo a číšníci se pohybovali, jako by do rytmu neviditelného dirigenta. Nikdo tu nemluvil nahlas – zde svou nadřazenost prosazovali mlčením. A najednou do tohoto pečlivě ovládaného světa vnikla věta, která narušila celou rovnováhu:
„Pane… mohu s vámi povečeřet?“

Leonard Kramer vzhlédl. Před ním stála dívka – už ne dítě, ale ještě ne žena. Měla bledou tvář, modré rty, rozcuchané vlasy. Voněla ulicí, sněhem a zoufalstvím. Na okamžik se zdálo, jako by do místnosti vstoupil sám život a připomněl zapomenutým boháčům, že za zdmi tohoto paláce leží svět, kde lidé stále mrznou a hladoví.

Vedoucí restaurace se vrhl vpřed, připraven ji vytáhnout ven, ale Kramer zvedl ruku.
„Počkej,“ řekl tiše.

Jeho hlas byl klidný, ale bylo v něm něco, co okamžitě umlčelo celou místnost. Dívka tam stála bez mrknutí oka.
„Jak se jmenuješ?“
„Sophio,“ zašeptala. „Jen jsem si chtěla přivonět k jídlu. Už jsem nějakou dobu nejedla.“

Ta věta, jednoduchá a krátká, udeřila jako hrom. Někteří se odvrátili, jiní kašlali a předstírali, že jim to nevadí. Jen Kramer zůstal nehybný. Podíval se na ni a najednou neviděl dívku, ale sebe. Toho chlapce z dělnické čtvrti, který spal ve sklepě továrny a snil o tom, že se alespoň jednou v životě nají do sytosti.

Vstal.
„Posaď se, Sophie. Dnes večer se mnou večeříš.“

Ředitel zbledl, ale poslechl. O pár minut později před ní stála miska horké polévky a krajíc chleba. Jedla pomalu, opatrně, jako by se bála narušit tento zázrak. Každá lžíce byla vzácným klenotem. Kramer mlčel. Nedokázal vysvětlit, proč ho najednou štípaly oči – prostě mlčel a sledoval, jak mu hlad někoho jiného vrací vlastní lidskost.

„Kde jsou tvoji rodiče?“ zeptal se nakonec.
„Máma zemřela v zimě. Táta odešel. Bydlím ve starém autobuse u vlakového nádraží.“

Ticho po těchto slovech bylo téměř fyzické. Zdálo se, že i oheň v krbu dohořel. Leonard vytáhl z kapsy vizitku, položil ji před ni a řekl:
„Přijďte zítra na tuto adresu.“ Tam vám pomůžou. A už nikdy nebudete sama.

Sophie se na něj poprvé od začátku večera podívala. V tom pohledu nebyla žádná vděčnost. Jen nevíra. Jako by svět náhle změnil svá pravidla a ona byla nucena věřit, že dobro stále existuje.

Následující den se město probudilo jiné. Stála u vchodu do Kramerova sídla – ve stejném svetru, ale s nadějí v očích. O týden později novináři napsali: „Leonard Kramer otevřel charitativní organizaci pro děti bez domova.“ Milionář, který kdysi věřil, že peníze jsou nejlepším způsobem, jak změnit svět, poprvé pochopil: svět se nemění kvůli částce na vašem bankovním účtu, ale kvůli jedné večeři sdílené s někým, kdo nic nemá.

Ten večer dívku nejen nakrmil. Vzkřísil sám sebe – toho, kdo kdysi věřil, že srdce má větší hodnotu než akcie.