Rosa a Josepha Blažekovy se narodily 20. ledna 1878 v Čechách – spojené pánví, předurčené k věčné blízkosti, kterou by jim záviděli i milenci. Pro ně to však nebyl zázrak, ale rozsudek smrti. Od narození žily na očích veřejnosti, jako vzácná podívaná, ne jako dvě duše snící o prostém lidském štěstí.
Sestry se naučily hrát na housle a klavír, cestovaly po Evropě a vzbuzovaly obdiv a soucit. Lidé jim tleskali, ale potlesk nemohl přehlušit jejich touhu – protože se nemohly oddělit v zákulisí. Jeden dech pro obě. Jeden krok pro obě. Dokonce i ticho pro obě.
Ale jednoho dne, poprvé v jejich životě, se mezi nimi objevila třetí síla – láska.
Během cesty po Francii v roce 1906 se Rose setkala s důstojníkem jménem Franz. Mladý, ušlechtilý, s laskavou tváří a upřímnýma očima, neodvrátil zrak, když je obě uviděl. Mluvil s Rose, jako by Josefa neexistovala. A přesně to ji uchvátilo. Mezi nimi rozkvetlo pouto, na které by jí ani příroda, ani společnost nedala právo.
Josefa to zpočátku vnímala jako zradu. Láska její sestry je rozdělila víc, než by kdy dokázal chirurgický nůž. Čas však kupodivu bolest zmírnil. Přestala bojovat a prostě zůstala vedle ní – ne jako stín, ale jako svědek toho, že i ti, kteří jsou spojeni tělem, mohou mít různá srdce.
Když se v roce 1909 dozvědělo, že Rose čeká dítě, svět byl šokován. Jak je to možné? Jak mohou dvě ženy spojené pánví snášet těhotenství? Noviny psaly s nádechem hrůzy a zvědavosti, jako by to nebyl život, ale zázrak přírody.
Ale pro ně to nebyl zázrak – byla to volba.
Josefa sdílela se svou sestrou každý záchvat nevolnosti, každou bezesnou noc, každou bolest při porodu. Nemohla zavřít oči a říct: „Tohle není moje.“
- dubna 1910 se narodil chlapec – zdravý, hlasitě křičící, s tmavýma očima jako jeho otec. Daly mu jméno Franz. Když ho obě sestry poprvé vzaly do náruče, začaly jíst mléko. Krmily ho společně – dvě těla, dvě srdce, jedna matka.
Jejich životy se změnily. Vrátily se na pódium s novým číslem – „Dvě matky, jedno srdce“. Publikum plakalo. Lidé neviděli ošklivost, ale velkolepost lásky. Dítě vyrůstalo obklopeno hudbou a cestováním. Říkaly, že neví, která z nich je jeho matka, protože je obě miloval stejně. A možná v tom byla opravdová spravedlnost.
Uběhly roky. Svět na ten pocit zapomněl, ale sestry ne. Žily dál spolu – sdílely jídlo, dech, myšlenky. A pak přišel konec, který si samy předpověděly.
V roce 1922 Josefa vážně onemocněla. Lékaři jí nabídli nemožné: operaci odloučení, šanci zachránit Rosu. Ale cenou byl život jedné z nich.
Rosa odmítla. Bez váhání. Bez slz.
„Přišli jsme spolu – a odejdeme spolu,“ řekla.
A tak se i stalo. 30. března 1922 Josefa zemřela. O dvanáct minut později ji následovala Rosa.
Žádný chirurg by nedokázal oddělit to, co příroda spojila s láskou silnější než tělo.
A možná někde tam venku, za hranicemi lidských těl, konečně kráčejí – ne bok po boku, ale bok po boku, svobodní.