Dorazili jako vždy – hlučně, sebejistě, s tím zvířecím smíchem, který pochází od lidí zvyklých na beztrestnost. Cesta ke staré farmě vedla bažinatou roklí a když auto zastavilo na okraji lesa, vzduch už voněl mlhou, železem a strachem.
Stařec se schoulil k zemi, hlavu si zakryl rukama a jejich boty pleskaly blátem – rytmicky, jako rozsudek smrti.

„Kde jsou peníze, dědo?“ zeptal se jeden líně.
„Vždyť vám můžeme pomoct si vzpomenout…“

Neodpověděl. Jen zvedl oči – unavené, modré, jako ranní jinovatka.
Nevěděli, že za tím tichem se neskrývá strach, ale trpělivost někoho jiného.

Všechno to začalo o chvíli dříve.
Objevila se odnikud – žena ve vojenské uniformě, jako by byla utkaná z mlhy. Ani jediný krok, ani zvuk – jen šustění větví. Bandité si ani hned neuvědomili, že je skutečná. Někdo se zasmál:

„Cože, přišla čarodějnice?“
Neodpověděla. Jen se podívala. A ten pohled stačil k tomu, aby se jeden z nich náhle zarazil uprostřed věty.

V tom pohledu nebyla žádná hrozba. Jen chladná sebejistota muže, který viděl smrt a už se jí nebál.

Vůdce, vysoký, s popáleninou na tváři, k ní přistoupil jako první.
„Krásko, neboj se, jsme laskaví…“ začal, ale nestihl to dokončit.

Její pohyb byl téměř nepostřehnutelný – rychlé otočení těla, úder loktem. Tělo vůdkyně se zhroutilo do bláta, jako by bylo bez kostí. Ostatní ztuhli, pak se vrhli vpřed, aniž by si uvědomili, že je příliš pozdě.
Pohybovala se tiše, jako by se řídila vzorem, který existoval jen v její hlavě. Žádný vztek, žádná panika – jen chladná práce.

Vzduch voněl mokrou hlínou a střelným prachem. Les ztichl, jako by se díval.

O pár minut později bylo po všem. Jedna ležela opřená o strom, druhá v bahně, třetí se snažila odplazit a zanechávala za sebou krvavou stopu. Stála uprostřed mýtiny a neohlížela se. Jen starý muž, ohromený, nechápal, jestli je naživu, nebo mrtvý, a viděl něco neskutečného.

„Vy… kdo jste?“ zašeptal.
„Nikdo,“ odpověděla. „Jen člověk, který zná hodnotu strachu.“

Pak dorazila policie.
Nikdo nemohl zjistit, odkud se vzala. Žádné dokumenty, žádná stopa po autě, žádný kontakt s obětí. Seržant jen poznamenal:
„Ale takové pohyby vás v armádě neučí. Tohle je škola přežití. Opravdová.“

Noviny psaly o „neznámé obránkyni“. Ve zprávách se objevila věta: „Žena v uniformě zachránila důchodkyni před útokem.“ Lidé diskutovali, hádali se, dělali z ní hrdinku. Ale ti, kteří tam byli – ti tři, kteří přežili – o ní nic neřekli. Prostě mlčeli. Protože té noci si každý z nich uvědomil: konečně zaplatil za všechnu svou „zábavu“.

Uběhlo několik týdnů. Stařec se vrátil k životu, ale teď každý večer zapaloval svíčku u okna a toužebně hleděl do lesa.
Říká se, že ji jednoho dne znovu uviděl. Stála v dálce, na okraji lesa, stále ve stejné uniformě, jen tvář měla skrytou pod kapucí.
Chtěl na ni zavolat, ale nemohl. Otočila se a zmizela, jako by se rozplynula v mlze.

Les znovu ztichl. Ale ti, kteří žijí poblíž, někdy v noci slyší krátký kovový zvuk – jako by někdo kontroloval závoru.
A po západu slunce už tam nikdo nechodí.

Protože tento les už nepatří banditům.
Patří ženě, která se nesnaží o pomstu – prostě obnovuje rovnováhu.