Vězeňské zdi mohou tlumit nejen kroky, ale i lidské naděje. Po dvanácti letech vězení Antoine přestal počítat dny, ale nikdy nepřestal vzpomínat na vůni srsti svého psa. Sunny, zlatý labrador nalezený jednoho dne v dešti poblíž skládky odpadků, byl jeho jediným společníkem, jediným svědkem doby, kdy život ještě měl chuť.

Když mu bylo řečeno, že jeho rozsudek je konečný, neuhnul. Prostě se zeptal: „Chci vidět Sunny.“ Dozorci si vyměnili pohledy – žádost byla proti pravidlům. Ale nebyla v tom žádná výzva ani drama, jen ticho unaveného muže, který se už nehádá se světem.

Ráno popravy vonělo železem a vlhkým kamenem. Obloha, jako list šedého papíru, se vznášela nad vězeňským nádvořím. Antoine kráčel pomalu, jeho pouta cinkala jako vteřinová ručička na svém posledním kole. Před nimi ležela prázdnota. Za nimi dozorci. A mezi nimi křehká hranice mezi životem a vzpomínkou.

A najednou tam byla. Sunny. Ta samá. Žlutá, rozcuchaná, s tím samým obojkem, který si kdysi koupil na pouličním trhu. Okamžitě si ho všimla. Vodítko se strážnému vytrhlo z rukou a o chvíli později se pes řítil k němu, jako by se snažil roztrhat samotný čas. Jejich těla se srazila s tupým žuchnutím a Antoine se poprvé po letech zasmál – smíchem, v němž bylo spíše bolesti než radosti.

Hladil ji a šeptal slova, která nikdo neslyšel. Sunnyiny tlapky se třásly, snažila se olíznout stopy po řetězech na jeho rukou a on zabořil obličej do její srsti, jako by se vracel do dětství, do domova, který už neexistoval. Vězeňský dvůr ztichl. Dokonce i Morel, strážný, který byl vždycky chladný jako kov, se odvrátil.

„Co se s ní stane dál?“ „Zeptal se Antoine a podíval se strážnému do očí.
Mlčel. Jen kývl hlavou stranou – do větru.

Když bylo po všem, Sunny dlouho neodcházela. Ležela u zavřené brány, drápala tlapkami beton, kňučela, pak náhle zvedla hlavu a zavyla – tenké, táhlé zavytí, které otřáslo srdcem všech na nádvoří. Tento zvuk nebyl výkřikem bolesti, ale protestem proti světu, který umí trestat, ale nedokáže odpustit.

O několik dní později napsal novinář do místních novin článek: „Pes čekající na svého majitele u vězeňské brány.“ Lidé jí nosili vodu a jídlo, ale Sunny nikoho k sobě nepustila. Čekala. Každý den. Pod stejnou oblohou, u stejných zdí. Říká se, že jedné noci zmizela. Prostě vstala a odešla – kamkoli ji snad volalo srdce.

Tento příběh není o vězení ani o trestu smrti. Je o loajalitě, která nezná hranic. O tom, jak je láska poslední svobodou, která nemůže být… odebráno, i když člověku bylo odebráno všechno ostatní.

Antoine odešel, ale jeho poslední přání se ukázalo být nikoli koncem, ale začátkem – tichou připomínkou toho, že ve světě, kde se dá všechno předstírat, stále existují opravdové city.
A možná, někde tam venku, za hranicemi lidského chápání, k němu Sunny znovu běží – svobodná, zářivá, na tom samém nádvoří, kde nyní nejsou žádné zdi, žádné řetězy, žádný strach.

Jen oni dva. A věčnost mezi nimi.