Stála před zrcadlem a hleděla do tváře, která jí už nepatřila. Její lícní kosti byly vyšší, rty silnější, oči širší. Všechno se zdálo splňovat standardy krásy, ale uvnitř zela prázdnota. „Kdy jsem přestala být sama sebou?“ zašeptala. Chirurg s úsměvem řekl: „Staneš se dokonalou.“ Nikdo ji ale nevaroval, že dokonalost ji může stát obličej.

Lana podstoupila svou první operaci po rozchodu. Malou operaci nosu – aby začala nový život. Pak prsa, pak rty, pak lícní kosti. Během čtvrté operace necítila žádnou bolest. Ani fyzickou, ani emocionální. Už neočekávala výsledky – čekala na další „opravu“. Plastická chirurgie se stala jejím náboženstvím.

Existují tisíce takových příběhů. Brazilský muž, který snil o tom, že bude vypadat jako Ken, podstoupil přes 60 operací a zemřel na zástavu srdce. Američanka, která se pokusila napodobit rysy Angeliny Jolie, ztratila pohyblivost obličeje. A v Soulu dívka po desítkách operací dostala novou tvář… ale nemohla se vrátit domů: její pas s fotografií jejího starého já byl zneplatněn. Symbolické, že? Ani vláda ji nedokázala rozpoznat.

Proč to děláme?

Možná proto, že nás od dětství učí, že být „dostatečně krásná“ je povinnost, ne dar. Televize, reklama, Instagram – to vše šeptá: „Můžeš být lepší.“ Ale toto šeptání se snadno mění v rozsudek smrti. Koneckonců, „lepší“ nikdy nekončí.

Jednoho dne jsem seděla na klinice a čekala, až se kamarádka zotaví z operace. Na chodbě jsem uviděla ženu asi šedesáti let. Její tvář byla napjatá, jako podivná maska, její oči vypadaly vyděšeně, jako by nemohly důvěřovat pleti, kterou obývaly. Zeptala se sestry: „Můžu to všechno vzít zpět?“
Podívala se dolů: „Ne, madam. Je to nevratné.“

Svět kosmetické chirurgie je plný třpytu a humbuku, ale ve stínu jsou statistiky jiné. Asi 30 % operací končí komplikacemi. Ale něco mnohem děsivějšího je psychologická závislost na plastické chirurgii, která ničí osobnost zevnitř. Lidé začínají vidět vady, které tam nejsou. Stávají se vězni zrcadla, otroky svého odrazu.

Špatný směr začíná, když si člověk myslí, že operace změní nejen jeho tělo, ale i jeho život. Lana, ta, o které jsem vám říkala, si upřímně myslela, že nový nos jí dodá sebevědomí. Ale po každém zákroku si čím dál častěji zakrývala obličej rukama, vyhýbala se kamerám, přátelům a světlu. Mizela. Ne fyzicky, ale vnitřně.

Pamatuji si, jak jednou řekla: „Chci jen být milována.“

„A co když mě už milují?“

Ztichla. Pak se usmála koutkem umělých rtů:
„Tak tomu neuvěřím.“

Kosmetický průmysl chytře obchoduje s našimi strachy. Ale co když pravda nespočívá v nápravě, ale v přijetí? Co když vada není nepřítel, ale otisk naší historie? Tvář s vráskami, mateřské znaménko, asymetrie – to není chyba, to je biografie.

Víte, co je nejděsivější? Když člověk v zrcadle nevidí monstrum, ale nicotu. Beztvářnou kopii standardů. A pak nezáleží na tom, kolik stojí další operace – důležité je, jestli za hladkou kůží zůstane alespoň kapka duše.

Když znovu vidím Laniny fotky – před a po – chápu: předtím byl život. Potom dokonalá figurína. Možná někdo řekne, že zkráslila. Ale kde v tom slově je místo pro lidské teplo, pohled, bolest, smích?

Někdy si říkám: co kdyby doktoři najednou prostě odmítli provádět takové operace? Kdyby řekli: „Dost, už jsi krásná.“ Svět by se mohl stát ošklivějším… ale lidštějším.

…Stála před zrcadlem a hleděla do tváře, která jí už nepatřila. A najednou se jí zdálo, že v odrazu někdo mrkl – jako by ta pravá ona stále žila. Někde pod vrstvami silikonu, strachu a ideálů jiných lidí.

A možná se jednou odváží usmát bez skalpelu.

………………………………………………………………………………………………….