Vypadali jako stíny. Bylo půl desáté ráno – ranní světlo bylo stále měkké, Paříž voněla kávou a vlhkem po dešti. Louvre už otevřel své brány, turisté se hrnuli k Moně Lise a čtyři muži v kuklách šplhali stavebním jeřábem k oknům galerie Apollo. Žádná slova, žádné výstřely. Jen zvuk skla tříštícího se jako tenký led a kvílení brusek.

Šest minut. Tak dlouho trvala loupež, ta, která zastavila celý svět.

Když muzeum propukl poplach, bylo příliš pozdě. Prázdné vitríny odrážely červená světla blikajících světel a na mramorové podlaze ležel roztroušený jen jeden předmět, koruna císařovny Evženi – ztracená ve shonu, jako by se samotná historie snažila udržet si něco ze své minulosti.

„Tohle není jen krádež,“ řekl Macron, „je to útok na naše dědictví.“ Ale zněl podivně klidně. Jako by z jeho slov sálala spíše bezmocnost než sebevědomí.

Francouzská policie jedná rychle: výslechy, videozáznamy, stopy pneumatik, zápach hořícího kovu z hořícího kohoutku. Ale čím hlouběji kopou, tím více otázek vyvstává. Proč se nedotkli Regentu – diamantu v hodnotě přes 60 milionů dolarů? Proč zrovna těchto osm předmětů a proč se to všechno stalo bez násilí, jako by to vystřihlo ze starého filmu?

Možná to nejsou jen zloději, ale herci ve hře, kterou zinscenoval někdo, kdo znal každou vteřinu muzejního života. Nebo jsou to možná mecenáši – sběratelé, pro které krása není poklad, ale omamná látka.

Vzpomínám si na starý příběh: 1911, stejný Louvre, stejný šok. Mona Lisa mizí a Paříž se zblázní. Noviny, drby, Picassovo zatčení. O dva roky později se obraz vrací – jako by ho unavilo být vyhnanstvím. A nyní, o století později, se scéna opakuje. Jen teď bez romantiky, bez poezie. Zloději 21. století nezanechávají žádné stopy – jen digitální stíny a zápach paliva.

„Viděli jste je, jak je odvádějí?“ zeptala se Američanka Joan Carpenterová, která byla evakuována přímo před sálem Da Vinci.
„Ano. Lidé křičeli, ale nikdo nechápal, co se děje.“
„Vy?“
Odmlčela se. „Myslela jsem, že je to součástí prohlídky…“

A tady přichází zvrat. Zatímco média chrlí titulky, vyšetřovatelé nacházejí úlomek žluté reflexní vesty – té samé, kterou měl na sobě jeden z lupičů. Obsahuje mikročástice betonu, prach a… barvu. Stejnou barvu, která byla nedávno použita k restaurování stěn sálu.

Náhoda? Nebo někdo zevnitř zanechal „okno“ nejen ve zdi, ale i v systému?

V dnešní době se Louvre podobá živé bytosti prožívající trauma. Galerie jsou prázdné, vzduch je těžký úzkostí. Ale za vitrínami se stále třpytí kameny, které přežily války, revoluce a říše. Neznají strach, jen světlo.

A my? Znovu se ptáme sami sebe: jak je možné, že v srdci civilizace, pod miliardami kamer a v době technologií, může muž v kukle stále nosit minulost v batohu?

Možná se skutečná krádež neděje v Louvru.

Možná jsme si už dávno dovolili být okrádáni o naši úctu ke kultuře, o naši pozornost, o naši paměť. Když se dědictví stane „obsahem“, bezpečnost se stane formalitou a tragédie jen další zprávou v newsfeedu.

A přesto věřím, že se tyto klenoty vrátí. Protože historie, stejně jako umění, ví, jak si najít cestu domů.
Stejně jako když se Mona Lisa po dvou letech mlčení znovu usmála na svět. Jako teď, když se zdá, že se na nás Louvre dívá – a ptá se:

Jste si naprosto jisti, že zloději jsou oni, a ne my?

………………………………………………………………………………………………………….