Stál po kolena v rudém prachu, sluncem rozpálený vzduch se nad kopci Mirerani rozpouštěl. Ruce se mu třásly – ne únavou, ale očekáváním. Saninyu Leizer, skromný pastýř a horník, pomalu vytahoval kus skály ze země. Paprsek světla klouzal po modrém okraji – jako by se v kameni skryla samotná obloha. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že má osud ve svých rukou.

Když dorazil na tanzanské ministerstvo nerostů, úředníci oněměli. Dva obrovské kusy tanzanitu, vážící patnáct kilogramů – byly první, které kdy celá země viděla. A on stál tiše, bosý, ve vybledlé košili, neschopný uvěřit, že je teď milionářem. Tři miliony, tři sta padesát tisíc dolarů. Číslo znělo cizokrajně.

Tu noc nespal. Děti se smály, ženy zpívaly. Ale v hlavě mu nezvonila oslava, ale otázka: co teď? Peníze nevyléčí chamtivost, nekoupí mír. Pouze osvětlí, kým jste.

O několik týdnů později, jako by se štěstí rozhodlo vyzkoušet jeho odvahu. Podruhé. Třetí kámen – šest kilogramů, další dva miliony. Mnozí by přišli o hlavu. On to neudělal. „Postavím školu,“ řekl novinářům, „aby děti nepásaly kozy jako já.“

Dodržel své slovo. V Šimanjiru vznikla škola pro šest set studentů s modrými střechami, jako by se jejími zdmi stala samotná vzpomínka na tanzanit. Bosé děti tam chodí každý den a na bráně visí cedule: Dar od Saninha Leisera.

Na otázku, proč to chce, se usmál:
„Mám třicet dětí. Ale možná jsou moje další stovky, pokud dostanou příležitost.“

Nekoupil si vilu ani letadlo. Místo limuzíny měl zaprášený pick-up. Místo luxusu se pro celou vesnici konala obrovská oslava: dvě stě krav, hudba, tanec pod měsícem. „Ať se všichni podělí o mou radost,“ řekl.

Zvratem historie je, že všichni očekávali zkázu. Bohatství až příliš často mění lidi v otroky zlata. Ale on se ukázal být bohatší než jeho kameny – protože zůstal člověkem.

Když mu tehdejší viceprezidentka Samia Suluhu Hassan předala cenu, pouze se uklonil. „Nenašel jsem kameny,“ řekl. „Našel jsem příležitost změnit osud.“

Zkuste si na to teď odpovědět sami: co byste dělali, kdyby vám Země náhle darovala zázrak? Dokázali byste si zachovat jednoduchost, když kolem vás začne uctívání?

Koneckonců, skutečné bohatství není to, co leží v trezoru, ale to, co žije v srdcích těch, kterým jste pomohli.

A v tomto smyslu Saninho Leizer nenašel jen drahý kámen. Sám se jím stal – vzácným, čistým, odrážejícím světlo druhých.

…A když se zaslechnete větru nad Kilimandžárem, téměř slyšíte šeptání země: ne každý poklad je pohřben v hlubinách – někdy se prochází mezi námi.