Stála u skleněné bariéry s doširoka otevřenýma očima. Dav kolem ní šeptal, někdo natáčel, někdo křičel. Žena si sundala kabát, opatrně položila tašku na lavičku a, jako by se propadla do snu, přelezla bariéru. Nikdo neměl čas pochopit proč. Když se její noha dotkla studené vody v bazénu, vymrštil se k ní obrovský bílý stín.

Vzduchem prořízl výkřik. Lední medvěd nebyl kreslená postavička, ani měkký kus severu, ale živoucí masa síly. Skočil, drápy prořezávaly hladinu vody a najednou se celá scéna proměnila v chaos – šplouchání, křik, sirény. V tu chvíli v ženiných očích nebyl strach – jen zvláštní klid. Jako by na toto setkání čekala už dlouho.

Stráže se vrhly vpřed s holemi, jeden vystřelil šipku s příměsí sedativa. Dav ucouvl. Někteří zavřeli oči, jiní plakali. Medvěd sevřel čelisti – a pustil je. Žena přežila. Vytáhli ji ven, zabalili do deky a odnesli ji pryč. Žádné slzy, žádná hysterie na tváři. Jen ticho.

Později se ukázalo: bylo jí třicet dva. Nikdy ji neviděl psychiatr. Pracovala v knihovně. V den incidentu to bylo obyčejné ráno, šálek kávy, cesta do práce. A pak – obrat, kterému nikdo nerozuměl. Co ji dovedlo k výběhu? Zvědavost? Zoufalství? Žízeň dotknout se něčeho živého, něco cítit?

Někdy člověk neskočí do smrti – prostě se přestane bát života. Možná se přesně to stalo. Ve světě, kde je všechno sterilní, předvídatelné a bezpečné, se dotyk divokého zvířete jeví jako konečný důkaz, že jste stále naživu.

„Věděli jste, že tohle udělá?“ ptali se své kamarádky. „Ne,“ odpověděla. „Ale často říkala, že ‚tohle všechno‘ se stalo příliš tichým.“

Ticho. Jako by ji sám život ukolébal do spánku, z něhož se chtěla vymanit, i za cenu drápů. A je to zvláštní: mnozí ji odsuzovali, psali v komentářích, smáli se. A někteří jí záviděli. Protože alespoň riskovala.

Uvnitř každého z nás je klec, ve které žije náš vlastní medvěd – hladový, obrovský, požadující pravdu. Krmíme ho pohodlím, rutinou, lajky. Ale někdy mříže zarachotí. Někdy se někdo přiblíží k samotnému sklu, podívá se bestii do očí a najednou si uvědomí, že mezi nimi není žádná zeď – je celá uvnitř.

Možná proto vykročila. Ne směrem ke smrti, ale k hranici mezi „životem“ a „existencí“.

Když se zoo o týden později znovu otevřela, na skle byly otisky rukou – desítky dlaní, vtlačených právě na tom místě. Lidé nechodili k medvědům. Přicházeli k sobě.

A teď, když vidím záběry těch sekund – šplouchnutí, bílou srst, ženskou tvář ztuhlou mezi hrůzou a klidem – říkám si: možná to, co udělala, nebylo šílenství, ale to, čemu říkáme normálnost.

Skočila k ledním medvědům – ale možná poprvé v životě unikla z klece.