Chlad ho zabodával do nohou, když se plížil po vysoké zdi, ozářené měkkou září luceren. Jeho stín klouzal po mramoru jako cizí duše hledající úkryt. Neplazil se tam pro jídlo – prostě chtěl teplo, byť jen na okamžik. A najednou skrz obrovské skleněné okno uviděl dívku – křehkou, s bezvládnýma rukama na opěrkách invalidního vozíku. V jejích očích bylo takové ticho, jako by v ní zemřelo všechno, co kdysi zpívalo.

Stál tam. Pak, už to nemohl vydržet, tiše vešel.
A začal tančit.

Neohrabaně, zdrženlivě, ale upřímně – jako by každý jeho krok byl modlitbou za to, aby se někdo, kdokoli, usmál. Dívka ho sledovala – nejprve ostražitě, pak s překvapením. A najednou se jí rty zachvěly. Byl to první pohyb, který udělala po měsících. A nahoře, za zábradlím, stál její otec.

Richard Lawson. Miliardář, majitel ropných polí, hotelů a akcií. Muž, jehož jméno znělo jako heslo ke všemu možnému. Byl zvyklý kupovat všechno – kromě toho, co teď viděl: nezištnost. Scéna dole ho probodla jako nůž. Sestoupil a drsným hlasem se zeptal:

„Kdo jste?“

„Nikdo,“ odpověděl chlapec tiše. „Jen jsem chtěl, aby se usmívala.“

Od toho večera se v domě začaly objevovat kroky. Chlapec chodil tajně, tančil každý den a dívka jako by ožila. Služebnictví mlčelo, jako by cítilo, že se hroutí něco víc než jen pořádek. A pak se Lawson jednoho dne rozhodl přesvědčit se na vlastní oči. Ale když vešel, ztuhl: jeho dcera se nejen usmívala – snažila se zvednout ruku. Prsty se jí třásly, jako by si vzpomněla, co znamená život.

Pak miliardář udělal něco, co nikdy předtím neudělal – pozval chlapce, aby zůstal. Slíbil mu jídlo, školu, střechu nad hlavou. Odmítl.
—Nemůžu, pane. Musím se vrátit.
—Kde?
—Kde čekají ostatní.

Tu noc Richard nemohl spát. Procházel se po domě, kde všechno zářilo, ale nenabízelo žádné teplo. Uviděl chlapcovu křehkou postavu a oči své dcery, poprvé plné světla. Co kdyby jim právě toto dítě, ztracené a hladové, dalo to, co si miliony nemohly koupit? Nařídil svým lidem, aby chlapce našli. Hledali tři dny. Čtvrtý den ho našli – v podzemní chodbě, jak tančí před nemocničním autobusem sirotčince.

Ale bylo příliš pozdě.

Byl v bezvědomí. Lékař řekl podchlazení. O jeho osudu rozhodlo několik hodin.
Richard stál u jeho postele, držel ho za studenou ruku a šeptal:
—Musíš přežít. Všechno napravím.

Chlapec otevřel oči a zašeptal: „Chtěl jsem, aby se smála… fungovalo to?“

O týden později v domě znovu hrála hudba. Tentokrát to byla jeho nahrávka. Dívka tančila rukama, jako by sledovala jeho pohyby. Lawson se díval a poprvé po letech plakal ne bolestí, ale pochopením.

Někdy nám ti, kteří nic nemají, vrátí to, co jsme ztratili už dávno.
A v domě, kde kdysi vládlo ticho, je nyní každý večer slyšet tichý šust kroků – jako ozvěna toho chlapce, který tančil, aby vrátil úsměv.

A venku stále hoří lucerny.
Jen se teď jejich světlo zdá být teplé.