Nejprve je ticho. Tak ticho, že to zvoní. Vzduch je hustý, jako byste se ho mohli dotknout rukou. Suchá tráva vám lechtá kotníky a pod zemí je slyšet hukot, sotva znatelný, přesto živý. Místní říkají: „Země je tady neklidná.“ Nikdo nevysvětluje proč. Jen procházejí kolem a vyhýbají se očnímu kontaktu. Ale když se pozorně zaposloucháte, opravdu dýchá.

Září. Den začal normálně – vůně mokrých jablek, vrzání vozíku, dětský smích. Ale kolem poledne je sem nahnali. Muže, ženy, děti. Zvedal se prach a usazoval se jim na tvářích, takže si všichni vypadali podobně. Někteří plakali, někteří se modlili, někteří prostě mlčeli. Když jim bylo řečeno, aby se svlékli, obloha se zatáhla, i když slunce bylo na vrcholu.

„Můžu alespoň obejmout svého syna?“ – Rychleji.

Tato krátká poznámka zmizela ve větru. Pak výkřik, jeden a stovky, téměř současně. Hukot, který polekal ptáky. A pak – znovu ticho. Jen země si povzdechla.

Po mnoho let sem nikdo nevkročil. Lidé se mu vyhýbali, jako by si samotné místo uvědomilo, že se stalo masovým hrobem. Válka skončila, ale stopa zůstala – ne na mapách, ale v zemi. Když na podzim začnou pršet, voda smyje z hlíny rozbité knoflíky, dětské boty, drobné křížky. Sbírají se jako důkazy, ale nikdo je už nesoudí.

Někdy přijíždějí prohlídky. Mladí kluci s fotoaparáty, průvodce tiše, jako v kostele, promlouvá: „Zemřelo zde třicet tisíc lidí.“ A vždycky se někdo zeptá:
— Jak se to mohlo stát?
Na to neexistuje odpověď. Protože to není otázka pro historii – je to otázka pro svědomí.

Uprostřed pole stojí dub. Je starý přes sto let. Kdysi dávno se pod ním schovával chlapec – podle legendy jediný, kdo přežil. Později vyprávěl: „Slyšel jsem, jak země sténá. Nejdřív tiše, pak hlasitěji. Myslel jsem, že je to vítr.“ Dub teď stojí, jeho kořeny sahají hluboko tam, kde spí ti, jejichž jména byla vymazána.

Každý rok se sem nosí květiny. Staré ženy v šátcích na hlavách zapalují svíčky přímo do země. Někdy někdo hraje na housle – tiše, jako by se bál rušit. Ale v noci, jak se říká, je zase slyšet dýchání. Jako by si země pamatovala všechno.

Stojíte na okraji tohoto pole, díváte se do dálky, kde se tráva kymácí, a najednou cítíte, že nejste sami. Vítr nese vůni vlhké hlíny, šepot listí, zvuk podobný krokům. Iluze? Nebo vzpomínka vstřebaná do půdy?

Jednoho dne sem přišel archeolog. Mladý, nadšený. Kopal týden a řekl: „Už to nezvládnu.“ Cítím se, jako by se někdo díval zpod země.“ Jeho oči byly prázdné. Od té doby se sem nevrátil.

Je možné slyšet bolest? Nebo se z ní stane jen hučení, puls země, dech, který nikdy neustane? Koneckonců, pokud zmizí paměť, zmizíme i my sami. Jsme pokračováním těch hlasů, které už tam nejsou.

Slyšíš? Pod nohama, v hlubinách, kde je tma a ticho, je život. Je teplejší než kámen, těžší než spánek. Země dýchá, jako člověk, který chce říct poslední slovo… ale nemá k tomu šanci.

A v tomto tichu si najednou uvědomíš – to, co se zdálo být minulostí, nikam nezmizelo. Stalo se to prostě součástí nás. Každý krok je odpovědí na něčí pláč. Každý dech je připomínkou, že smrt není vždy konec. Někdy je to způsob, jak může paměť žít dál.

Země znovu dýchá. A když pozorně posloucháš… volá tvé jméno.