Ohlušující řev, zápach spálené barvy a křik v jeho sluchátkách – tak začal ten bojový let. Uvnitř bombardéru B-29 bylo horko jako v kovárně. Rotný Henry „Red“ Erwin, třiadvacetiletý muž z Alabamy, stál u poklopu světlice a připravoval se vypustit nádobu s fosforem. Jednoduchý úkol. Ale na obloze nad Japonskem žádné jednoduché úkoly neexistují.

Nádoba se uvolnila z lišty, narazila do okraje a vrátila se – přímo do jeho obličeje. Oslepil ho jasný záblesk. Vzduch se naplnil kouřem a oheň, jako živý tvor, se prohnal kokpitem. Erwin nekřičel. Neměl na to právo – koneckonců munice ležela poblíž, jen pár metrů odtud. Jeden falešný nádech a letadlo by explodovalo ve vzduchu.

Oslepil se. Oči mu okamžitě vyhořely. Kůže na tvářích a pažích se mu tavila, ale mysl zůstala jasná. Musel najít tu zatracenou nádobu. Tápal po podlaze, kde roztavený kov propálil látku jeho uniformy. Páchla spáleninou a smrtí.

„Rede, nech to!“ křičel někdo.
„Vypadni odsud, chlapče!“ ozval se další hlas tlumený strachem.

Ale neposlouchal. Levou rukou nahmatal rozžhavený válec a přitiskl si ho k hrudi – kůže mu explodovala bolestí, ale plazil se dál.

Kovový stůl zablokoval průchod do kokpitu. Jedním trhnutím ho odstrčil. Druhou rukou pevně držel smrt, jako by se bál, že unikne. V hlavě mu bušila jen jedna myšlenka: odhodit ji, než munice vybuchne.

Plazil se, oslepený světlem, veden pamětí a instinktem. Každá vteřina se zdála jako věčnost. Když konečně našel uvolňovací páku, síly ho téměř opustily. Zatáhl. Vzduchem prořízl syčivý zvuk – a smrt zmizela v oblacích.

Plameny ho zcela pohltily. Padl. Posádka vběhla dovnitř, polila ho vodou a uhasila jeho hořící uniformu. Z jeho kůže stoupal štiplavý dým. Ale když ho vytáhli ven, první věc, kterou zašeptal, nebyla o sobě:

„Jsou všichni… naživu?“

Tato dvě slova zůstala vryta do paměti všech, kteří byli na tom letu.

V nemocnici lékaři řekli, že se úsvitu nedožije. Kosti jeho obličeje byly spálené, kůže jako popel. Pokaždé, když mu z ran vyjmuli fosfor, začala znovu hořet. Bolest byla nesnesitelná. Ale nekřičel. Jen požádal, aby jeho rodině řekl, že „kluci jsou v pořádku“.

O sedm dní později vstoupil do místnosti generál. Držel sametovou krabičku. Pravou Medaili cti neměl po ruce: tu, která byla ve vitríně na Havaji, vyjmuli a dopravili letadlem. Byla určena pro muže, který zachránil celou posádku tím, že použil své vlastní tělo jako štít. Henry Erwin nemohl zvednout ruce, aby ji přijal. Byla mu jednoduše umístěna na hrudi.

Přežil. Zázračně, navzdory všemu. Žil roky s popáleninami, téměř slepý, ale nezlomený. Když se ho ptali, proč to udělal, odpověděl jednoduše:
„Protože jsem byl nejblíž.“

Svět je zvyklý obdivovat hrdinství v průvodech a filmech. Ale opravdové hrdinství je okamžik, kdy člověk jde do ohně ne pro slávu, ale proto, že za ním stojí ostatní.

Někdy hrdinský čin není nijak zvlášť výrazný. Zapáchá po spálenině a bolesti. Děje se to v úzké cestě mezi životem a smrtí, když není jiná možnost.

A o několik let později, když Erwin zemřel přirozenou smrtí – starý muž, obklopený svou rodinou – jeden z těch, které zachránil, řekl:
„Viděli jsme anděla. Byl to jen ohořelý mrtvol.“

Pak se ukázalo: oheň, který ho málem zabil, se stal světlem, skrze které ostatní našli cestu domů.