Ranní ticho proráží hukot turbín – krátký, chvějící se řev, jako by se sám vzduch bál dýchat. Vrtulník visí ve vzduchu a kymácí se jako unavená bestie, která si není jistá, kam spadnout. Za ocasem se táhne kouř a jiskry. Vteřiny před havárií by někdo uvnitř mohl ještě věřit, že přežije. Pilotovy prsty se třesou, snaží se udržet volant, ale kov ho už neposlouchá.

Obloha se trhá – a všechno se mění v plameny. Exploze splývá s výkřikem, s tříštěním skla, s řevem ohně. Obrovská ohnivá koule, jako slunce, které kleslo příliš nízko. Lidé na molu ustupují, někteří padají na kolena a zakrývají si hlavy rukama. Vůně petroleje a hořící gumy. Výkřik – krátký, lidský, téměř nelidský.

A pak – ticho. K nebi stoupá jen hustý kouř, černý a viskózní, jako víno, které už nelze smýt.

Zpočátku se to zdá jako další nehoda. Ale pak – jména. Sergej Suslov. Siradžutdin Saadujev. Ačalo Magomedov. Islam Džabrailov. Lidé, kteří nebyli vojáky, ale pracovali tam, kde se vyrábějí zbraně. Továrna, která vyrábí řídicí systémy pro MiGy a Suchoj. Továrna pod sankcemi. Válka, která je z nebe neviditelná, ale hoří uvnitř každého motoru.

Záběry z bezpečnostní kamery jako by byly z jiného světa. Vrtulník narazí do mola, ztratí ocas, pilot v zoufalé snaze uniknout katastrofě vytáhne řídicí páku nahoru. A ona zmizí. Na vteřinu. V těch chvílích někdo dole možná zadržuje dech: možná se nakonec zachrání? Možná se včas dostanou na břeh?

Ale zázraky se nedějí dvakrát.

Pilot spustí vrtulník dolů, vidí vodu – mělkou, bezpečnou. Měl by prostě vypnout motor. Prostě zastavit. Ale znovu se zvedne, jako by se snažil obelstít osud. Ocas se chvěje, kov se ohne, ztratí se kontrola. Vrtulník se zvedne, pak se prudce vrhne dopředu – a zřítí se.

Ohnivou koulí se proletí obzorem.

O několik sekund později je po všem.

Tři přežijí. Popálení a v bezvědomí jsou vytaženi z trosek. Lékaři to nazývají zázrakem. Ale v očích záchranářů není žádná radost. Protože poblíž je popel těch, kteří to nezvládli.

Analytik Ruslan Leviev později řekl: „Je to, jako by se opilý pilot vrtulníku rozhodl předvést.“ Jeho slova způsobí bouři. Někdo bude vinit pilota, někdo systém, někdo samotnou oblohu. Ale kde končí lidská chyba a začíná nesmyslnost války? Kde je hranice mezi bravurou a strachem, mezi rozkazy a instinktem přežít?

Ten den nehořel jen vrtulník. Hořela celá éra, kdy se vybavení a lidé stali postradatelnými. Kde ani obloha neodpouští účast na něčem, co se nemělo stát.

Nyní je místem havárie ohořelé skály, vybledlý písek a moře, které vidělo všechno. Lidé tam přicházejí a tiše hledí k horizontu. Slyší ještě ten řev? Nebo je to teď jen vítr dotýkající se vody, jako připomínka: paměť je vždy těžší než kov?

Když se kouř rozplyne, zůstane prázdnota. Ale v té prázdnotě leží jizva, vypálená do nebe. Je neviditelná, ale každý, kdo ty obrazy viděl, ji stále cítí.

A někde tam venku, nad mořem, stále zní ten poslední řev motoru – jako ozvěna otázky, na kterou nikdo neodpověděl.