Vrzání postele na oddělení se ozvalo tak nečekaně, jako by se čas rozhodl prasknout. Sestřička sotva stihla odhrnout závěs, když se jeden z bratrů lehce zakymácel – ne nemocničním způsobem, ale lidským, téměř domácím gestem, jako by chtěl říct něco důležitého, dokud ještě mohl. Světlo lampy dopadlo na linii jejich společných ramen a bylo jasné: začíná to nejtěžší loučení, kde ticho mluví hlasitěji než slova.

První minuty vždy klamou. Všechno se zdá klidné, hladké, jako by noční vítr jen kymácel trávu za oknem. Ale uvnitř, vedle jejich postele, něco neúprosně stlačovalo vzduch. Jak si člověk může udržet rovnováhu, když svět ztrácí dva lidi najednou – a přesto stačí jen jedno srdce pro oba? Není to zvláštní zázrak, o kterém se málokdy uvažuje, dokud tam nejste?

„Slyšíte?“ „Samozřejmě, že ho slyším.“

Dva hlasy – jeden šepot. Bylo v tom víc síly než v jakékoli řeči: sebevědomí lidí, kteří prožili celý život bok po boku a nikdy se pořádně nepohádali. Nikdy nesdíleli prostor – jen dech, bolest, radost a pohyb. A když se na ně podíváte v jejich poslední den, neuchvátí vás jedinečnost jejich těl, ale klidná, téměř nepochopitelná jednoduchost lásky.

Vůně antiseptika se mísila s jemnou vůní staré kůže – vůně, která vychází od lidí, kteří prožili dlouhý život na cestách. Koneckonců byli cestovateli, umělci, pracovali na veletrzích, hráli ve filmech, přitahovali davy. Jejich dny byly vždy plné reflektorů, smíchu, výbuchů potlesku. Ale právě teď, v této malé místnosti, se všechno zdálo upřímnější než jakékoli divadlo.

Uprostřed dne nastal okamžik, který všechny ztuhl. Jeden z lékařů, kontrolující údaje, tiše řekl sestře:

„Váš puls se chová divně.“
Po tvářích milovaných přelétl stín: mohl by to být ten jeden… před druhým? Nebojíme se jen smrti – bojíme se roztržky toho, co se zdálo být neoddělitelné. Ale po několika sekundách se nástroje vyrovnaly, jako by samy odmítaly přijmout myšlenku osamělosti. Falešný obrat, malá ironie osudu – nebo znamení, že ne všechno v lidské přirozenosti se vzpírá vysvětlení?

Co se stane, když se ztratí polovina celku? A lze vůbec nazvat polovinou někoho, kdo žil svůj život ne odděleně, ale v nádherném, téměř hudebním duetu? Tyto otázky visely ve vzduchu, když se večer místnost koupala v měkkém zlatavém světle.

„Zvládli jsme to, že?“
„Ano. Až do samého konce.“

Tato slova byla pronesena tak tiše, že bylo těžké říct, komu patří. Možná oběma najednou. O několik hodin později se svět dozvěděl o smrti dvou legend – Ronnieho a Donnieho. Ale ti, kteří byli poblíž, neslyšeli doznívání, ale spíše kompletní symfonii, v níž poslední nota odráží první a uzavírá kruh.

A když slunce 5. července ráno ozářilo okna chodby, mnozí cítili v tom světle něco povědomého. Možná odraz právě onoho spojení, o kterém lékaři, novináři a vědci dlouho mluvili, ale kterému doopravdy rozuměli jen oni dva.

Poslední věta, kterou jejich blízcí slyšeli, byla podobná té první, jako by ji zrcadlil sám život. A právě v tu chvíli se ukázalo: skutečně to prožili jako jeden – a jako jeden i zemřeli.