Horký vítr rozfoukal prach po trávě, když se muž řítil k řece, kde se těžká lví hlava sotva držela nad kalnou hladinou. Bez váhání – jen výpad vpřed, jako by ho osud zezadu strčil. Ponořil se, cítil, jak mu voda svírá hruď, svaly mu už křičely o pomoc, ale dál lva tahal vzhůru, jako by nezachraňoval zvíře, ale samotnou existenci.

Dlaněmi klouzal po mokré hřívě; lví tělo bylo těžké jako balvan a s každou vteřinou se zdálo, že se oba potápí. Ale nevzdal se a napínal každý sval. Když se jeho nohy dotkly dna blízko břehu, málem se s lvem propadl na rozpálený písek.

Lev ležel bez hnutí. Ani dech. Prázdné oči. Muž se prudce spustil vedle lva, zatnul zuby a začal oběma rukama tisknout zvířeti hrudní koš. Rytmus, úsilí, naděje. Jeden tlak. Dva. Pět. Deset. Vydechl do lví tlamy, nemyslel na své čelisti, nemyslel na své tesáky. Prostě udělal, co musel.

Několik nekonečných minut se zdálo jako věčnost. A pak lehký, křečovitý nádech. Pak další. Lev se otřásl, jeho oči se zableskly jako staré jantarové korálky na slunci. Muž ustoupil, zároveň ve strachu i úžasu.

Lev se zvedl. Pomalu, nejistě, ale sebejistě. Zvedl hlavu a podíval se mu přímo do očí. A pak mužovo srdce přestalo poslouchat jeho mysl – začalo bít příliš rychle. Jaká byla šance na přežití, kdyby se lev rozhodl zaútočit? Dokázalo zvíře rozlišit zachránce od hrozby? Nebo byla příroda nemilosrdně slepá?

Lev se pomalu přiblížil, bez vrčení nebo namáhání. Prostě vstoupil do svého prostoru, téměř se ho dotkl. Muž ztuhl jako starověká socha, dech ho štípal. Vteřina. Dvě. Pět.

A lev… sklonil hlavu na jeho rameno. Prostě tak. Tiše, těžce, vděčně. Jako by to nebylo zvíře, ale starý přítel, který se vrátil po dlouhé nepřítomnosti. Muž ztuhl a poprvé pochopil: vděčnost neexistuje jen v lidských gestech. Někdy přichází v podobě teplého dotyku na čele, váhy hlavy, důvěry, o kterou se nežádá – to se stává.

Když se lev konečně narovnal, neutekl ani nezavrčel. Znovu se podíval – jako by upevňoval spojení – a pak pomalu šel po břehu, stále dále od řeky, která ho málem připravila o život.

A později, večer, u ohně, se někdo zeptal muže:

„Nebál ses?“
Dlouho zíral do ohně, jako by se v něm odrážela celá řeka, všechen strach, všechno napětí. „Ne,“ řekl tiše. „Nebál jsem se o sebe. Bál jsem se o něj.“

A teď vyvstává otázka: kde je hranice mezi člověkem a přírodou? A existuje vůbec ta hranice – nebo jen zapomínáme, že jsme si kdysi uměli rozumět beze slov?

Tu poslední myšlenku si nechal pro sebe, protože byla příliš tichá… a příliš pravdivá…