Na stěně naproti nám běžela prezentace s fotkami z našich výletů, úsměvů a zásnubních momentů. Jedním kliknutím se ale všechno změnilo.

Místo romantických obrázků se ozval záznam hlasu. Jejího hlasu.

„…ten dům musí být náš…“
„…já se o ty dvě holky starat nebudu…“
„…ať si najdou jinou rodinu…“
„…potřebuju jen, aby mě podepsal do vlastnictví…“

Zvuk se nesl sálem jako ledová voda.

Lili a Maja seděly vedle mě, jejich prsty sevřené kolem mých. Vypadaly ztraceně a vystrašeně… a já věděl, že právě teď je ta chvíle, kdy je musím chránit.

Jenna zbledla, jako by jí někdo vypustil krev z těla.

— Co to má znamenat?! Okamžitě to vypni! — vyštěkla a vrhla se k obrazovce.

Zvedl jsem ruku, klidně, pevně.

— Ne. Ať to všichni slyší.

Její otec vyskočil od stolu:

— Jenno… je to pravda?

— Není! Není! — ječela. — On to sestříhal! Je to falešné!

Klikl jsem znovu.

„…já nejsem chůva pro cizí děti…“
„…mně jde o budoucnost, o peníze, o jistotu…“

Ten hlas se nedal popřít. Každý ho poznal.

A pak se stalo něco, co jsem sám nečekal.

Její kamarádka, Karen, se pomalu zvedla ze židle a řekla jasně:

— Všechno, co slyšíte, je pravda. Říkala mi to celé týdny.

Jenna se nadechla, aby se bránila, ale místo toho praskla.

— Dobře! Dobře! Ano! NECHCI žít s těmi dětmi! Já chci svůj život, rozumíte? Já chci volnost!
Já nejsem připravená hrát si na matku!

Zlomila se. A maska spadla.

— Já chtěla muže, ne rodinný závazek! — vykřikla.

Sledoval jsem ji bez hněvu, ale s naprostou jistotou.

— Děkuju, — odpověděl jsem tiše. — Teď už to všichni chápou.

Vytáhl jsem druhý dokument.

— Tohle je zrušení zásnub. Podepsané dnes ráno.

Jenna ustoupila o krok dozadu, jako by ji někdo uhodil.

— Ty… to nemyslíš vážně…

— Myslím.

Lili a Maja se ke mně přitiskly, a ten okamžik byl silnější než jakýkoli slib.

— Raději budu sám s nimi dvěma, — řekl jsem, — než obklopený falešnými úsměvy a prázdnou láskou.

Jenna se rozběhla ke dveřím.
Šaty za ní vlály jako prázdný slib.

Dveře se zabouchly.

A s nimi odešla iluze.