Jenže po pár minutách to ticho prorazil výkřik. Ne hysterický, ale ten, který vychází z čistého šoku.
Muži vyběhli z domů, ženy vykoukly zpoza záclon — a všichni zůstali stát jako přimražení. Na hranici vesnice, na bílém prostranství, stáli čtyři dospělí vlci a ten malý vlček. Nevrčeli. Nesklápěli uši. Jen stáli a pozorovali domy lidí.

Psi u domů se stáhli k boudám, přestali štěkat. Místní kohout ztichl uprostřed hlasu. I vítr, který jinak neustále běhal mezi dvory, se najednou jakoby zastavil.

A právě v té chvíli se malý vlček odtrhl od smečky a klidně se vydal vpřed. Kroky lehké, ale sebejisté. A zastavil se přímo u branky toho muže z lesa. Sedl si a zvedl k němu oči.

Muž vyšel ven. Krok opatrný, ale bez strachu. Vlkům se nepodíval do očí — jen se sklonil k mláděti. A vlček tiše kníknul. Ne výhrůžně. Spíš prosebně.

„Co mi chceš ukázat?“ zamumlal muž tak tiše, že to slyšel snad jen sníh pod jeho botami.

Vlček vstal, otočil se směrem k lesu a vydal se zpět. Každých pár kroků se ohlédl, jestli muž jde s ním. A muž šel. A vlčí smečka — zase za nimi, v uctivé vzdálenosti.

Lidé ve vesnici jen sledovali, jak se tato podivná procesí ztrácí v bílém lese.

Vlček se zastavil na okraji rokle. Tam, kde sníh byl rozhrnutý, leželo něco, co nebylo vidět z cesty.

Pastí. Spousta pastí.

Ne jedna náhodná smyčka pytláka — ale desítky železných čelistí, drátů, pevně ukotvených lan. Tak rafinovaně rozmístěných, že člověku z toho tuhla krev.

Muž si klekl a jen vydechl:
„Tohle není práce cizince. Tohle dělal někdo… od nás.“

Prohlížel pasti a najednou mu došlo: kdyby šel včera o pár metrů vedle, kdyby se nezastavil u toho zraněného vlka…

… sám by v jedné z těch pastí skončil.

Jeho hněv už nebyl studený. Byl tichý, hutný a nebezpečný.

Když se vrátil do vesnice a přivedl ostatní muže k rokli, jejich obličeje potemněly. Nikdo nemluvil. Všichni chápali: někdo z lidí kladl pasti nejen na zvěř, ale i na člověka.

A tehdy se stalo něco, co se v té vesnici bude vyprávět ještě po generace. Rána už nejsou mlhavá — vlčice se už plně postaví na všechny čtyři. Přistoupila k muži, jen zlehka pozvedla hlavu — a dotkla se jeho dlaně čumákem.

Nebyl to útok. Nebyl to strach.

Bylo to uznání.

Pak se smečka otočila a beze spěchu zmizela mezi stromy.

Ale klid se do vesnice nevrátil. Naopak — přišla noc, kdy každý spal jen lehce, neklidně. A právě nad ránem si všimli stop ve sněhu. Ty stopy byly lidské. Vedly pryč z vesnice. Spěšné, rozhozené… stopy někoho, kdo věděl, že se na něj přišlo.

Nikdo mu nezabránil utéct.