V tom okamžiku se několik vojáků v koutě tiše narovnalo a poprvé po dlouhé době zvedlo hlavy.

Pomalu vyprostila límec z kapitánovy ruky a přistoupila k němu blíž — tak blízko, že ucítil její dech.

— A ty vůbec netušíš, s kým mluvíš, — pronesla tiše, ale ostře, jako by každé slovo mělo svou váhu.

Kapitán se ušklíbl — ale úšklebek jaksi zaváhal. Něco v jejím hlasu ho vytrhlo z rutinní arogance.

Anna vytáhla z vnitřní kapsy starý měděný identifikační odznak a položila ho na stůl. Kov cinknul krátce, suše, jako soudní kladívko.

Vojáci se po sobě podívali. Kapitán sklopil zrak — a zbledl.

Na odznaku stálo vyraženo:
„Vojenská inspekce — vyšší dozorčí orgán.“

Anna promluvila tiše, až to v kazarmě rezonovalo:

— Nepřišla jsem vás zastrašit. Přišla jsem zjistit, jak jste se dopracovali k takovému stavu. Jak se z lidí, kteří složili přísahu, staly zlomené stíny. Za to nemůže ani počasí, ani osud, ani válka. Za to odpovídáte vy.

Kapitán zamrkal:

— Já… já jen…

— Jen jsi mlčel? — přerušila ho. — Jen jsi přijal normu? Jen jsi se přizpůsobil špíně? To je tvá obhajoba?

Její hlas se zvedl a zase ztišil, jako vlny na pobřeží:

— Nevidím tady „vojáky“. Vidím lidi, kterým vzali důstojnost. A ty jsi byl u toho. Ne náhodou — aktivně.

Vzadu se zvedl vychrtlý seržant. V obličeji měl únavu, ale i pravdivost:

— Paní inspektorko… mohu něco říct?

Anna se na něj otočila a kývla:

— Řekněte.

— On není… — seržant se nadechl. — On není tyran. Žije stejně jako my. Stejné pryčny, stejné jídlo. Žádal o lepší zásobování, posílal hlášení nadřízeným. Vždy se mu vracela… beze změny. Bez odpovědi. On se snažil.

Anna se dlouze zadívala kapitánovi do očí.
Potom tiše řekla:

— Pokud ses snažil — proč jsi přestal?

Kapitán poprvé sklonil hlavu. Jeho hlas už nebyl povýšený — ale unavený:

— Vyčerpal jsem se… Nejprve jsem bojoval se systémem… pak jsem se naučil přežívat v něm…

— A tvoji muži? Ti se také jen „naučili přežívat“? — její otázka byla tichá, ale zasáhla přesně.

— Ano, — řekl tiše. — Ale dívali se na mě. Musel jsem předstírat, že jsem silný.

Anna se lehce pousmála. Unaveně, lidsky.

— Silný není ten, kdo křičí. Silný je ten, kdo se nevzdá.

Zvedla odznak.

— Nejsem váš nepřítel. Nepřišla jsem vás ponížit — ale vrátit vám hrdost. Pokud jsi připraven stát se příkladem, a ne překážkou — můžeme začít.

V kasárně nastalo ticho — ale tentokrát jiné.
Nabitější. Živější.

Jeden voják vstal. Pak další. A pak všichni.

Kapitán přistoupil k Anně, narovnal se a zasalutoval:

— Jsem připraven.

Anna mu podala ruku. On ji přijal. A v tu chvíli, jako by stěny kazarmy poprvé po letech vydechly.

Pracho už nepůsobil tak šedivě. Zápach nebyl tak dusivý. A v očích vojáků se znovu rozsvítilo cosi… zapomenutého.

Jiskra.
Ne ta, kterou Anna přinesla — ale ta, kterou jim jen pomohla znovu uvidět.