Spíš se sunula pomalu, vynořovala se z paměti — útržky dokumentů o mořském životě, staré články, vyprávění rybářů. Tahle želatinová hmota… nebyla samostatné zvíře. Byla to schránka. Kapsle.

Najednou mi v hrudi zamrazilo. Podívala jsem se na svou dlaň a viděla ty tmavé tečky uvnitř — nebyly to vzduchové bublinky. Byly to zárodky. Desítky. Možná stovky.

Rychle jsem ruku odtáhla, jako kdyby mě popálila. Přepadl mě zvláštní strach i úcta zároveň. Nedrželi jsme žádný bizarní kus „mořského slizu“ — drželi jsme celou malou kolonii budoucích živých tvorů, uzavřenou v průsvitné membráně.

— To jsou vajíčka, — někdo z nás trochu tlumeně vyslovil.

Vajíčka. Patrně nějaké mořské ryby. Možná hlavonožce. Možná něčeho ještě záhadnějšího.

Břeh najednou vypadal jinak. Ten samý písek, ten samý vítr — ale pocit se změnil. Jakoby jsme stáli na hraně dvou světů: lidského a toho hlubinného.

Velmi opatrně jsme kapsli vrátili zpět k moři, přesně k linii přílivu. Voda ji okamžitě přijala zpět, jemně ji přikryla a odnesla — jako by si brala zpět to, co jí patří. A mně se ulevilo.

Jenže klid nevydržel dlouho.

V hlavě mi stále zněla jedna myšlenka: kolik takových kapslí leží na pláži, jen je nevidíme? Kolik budoucích životů se skrývá v písku mezi kamínky?

Ten ranní výlet po pobřeží se proměnil v něco úplně jiného. Pochopila jsem, že pláž není jen místo na procházku. Je to tichá porodnice oceánu. Každý nenápadný úlomek může být začátkem nového života.

Vzpomněla jsem si na historky místních — děti občas podobné kapsle rozmačkají, protože si myslí, že jde o medúzu. Nevědí, že tím ničí celé generace drobných tvorů, které se ještě nenarodily.

To mě píchlo u srdce.

Dlouho jsme se dívali na moře, jak si tu kapsli bere zpět. Bylo to skoro jako malé smíření. Jako by nám oceán řekl: „Tohle není pro vás.“

A tehdy mě napadlo: moře není jen voda. Je to pradávná paměť planety. Domov bytostí, které jsou tu mnohem déle než člověk. Pro ně my nejsme vládci — jsme jen návštěvníci.

Nejdřív jsme se lekli. Pak jsme cítili respekt. A nakonec — skoro pokoru.

Co všechno oceán skrývá? Jaké formy života se rodí v temnotě pod hladinou, zatímco my se procházíme po pláži a sbíráme mušle?

Znovu jsem se zadívala na vlny. Jedna vyšší se převalila přes místo, kde kapsle ležela, a mně na okamžik připadalo, jako by se moře na nás dívalo zpět. Ne nepřátelsky. Spíš zvědavě.

Od toho rána už nikdy nechodím po pláži „jen tak“. Každý kamínek mi připadá významnější. Každá stopa v písku může patřit něčemu neznámému. A každý průhledný kousek želé… může být začátek jiného světa.

A občas mám při pohledu na moře pocit, že žijeme vedle pradávného tajemství — a možná ani nemáme právo znát ho úplně celé.