Ale během pár hodin se proměnil v lavinu. Přesně ten typ laviny, která nikomu nenechá čas nadechnout se. Lidé mu začali říkat „Průměrná evropská žena“. A přitom na jejím obličeji nebylo nic průměrného. Právě naopak – něco na něm pálilo až příliš upřímně.

Co vlastně vidíme, když se na tu tvář podíváme?

Možná je to pohled. Příliš přímý, příliš vědomý. Oči mladé, ale zároveň unavené tak zvláštním způsobem, že člověka napadne jediná otázka: kolik životů musela odžít, než se naučila dívat se takhle? A je opravdu „průměrné“, když se mládí potkává s únavou, kterou neumí vysvětlit žádná tabulka?

Lidé začali psát komentáře, jako by jim někdo otevřel zamčené zásuvky v hlavě:

„Vidím ženu, která dávno přestala věřit, že někdo přijde a zachrání ji.“
„Vidím úsměv, který patří spíš dětem než jí samotné.“
„Vidím sebe… a to mě děsí.“

A pak přišlo to nejpodivnější. Kdo se na fotku díval déle, všiml si jemné asymetrie – stín na pravé straně tváře. Nebyla to modřina. Spíš otisk něčeho, co se nestalo včera, ale přesto to tam pořád bylo. Jako stopa po ráně, která se sice zahojila, ale odmítla zmizet.

Nikdo se nemohl shodnout na tom, odkud ta žena pochází. Někteří tvrdili, že ji poznávají: „To je sousedka mojí kamarádky,“ psali. Jiní byli přesvědčeni, že ji viděli v metru v Praze, další v Lyonu nebo ve Varšavě. Ale nikdo nepřinesl reálný důkaz. Jako by existovala všude… a nikde.

A potom se diskuse zlomila. Jeden vizuální analytik zveřejnil teorii, která způsobila téměř paniku: ta tvář prý není skutečná. Je to průměr vytvořený z tisíců fotografií evropských žen, poskládaných dohromady. Ztělesnění kontinentu. Směs nadějí, únavy, potlačených obav a síly, kterou málokdo přizná nahlas.

Jenže lidé nepřestali hledat. A začali nacházet něco ještě znepokojivějšího.
Objevovala se na starých snímcích z rodinných alb. Na svatebních fotkách z devadesátých let. Na fotkách tříd z roku 2003. Dokonce na jedné vybledlé černobílé fotografii – neuvěřitelně podobná, skoro identická.

Jako by tu byla vždycky.
Jen jsme si jí nevšimli.

A teď se všechny otázky vrací k tobě:

Co vlastně vidíš, když se díváš do jejích očí?
Únavu? Varování? Zrcadlo? Nebo… nepříjemnou pravdu o tom, co jsme si zvykli považovat za „normální“?