Malá dcera mého manžela – Lucía, sotva pětileté děvčátko s obrovskýma tmavýma očima – seděla u stolu tiše jako přízrak. Každý večer to bylo stejné: sklopila hlavu a tiše zašeptala:

„Promiň, maminko… nemám hlad.“

Pak nechala talíř úplně nedotčený.
Můj muž opakoval pořád to samé:

„Potřebuje čas. Zvykne si.“

Jenže jednou, když byl na služební cestě, se stalo něco, co obrátilo můj svět vzhůru nohama.

Uklízela jsem kuchyň, když jsem za sebou uslyšela drobné kroky. Lucía tam stála v pomačkaném pyžamu, držela deku a měla výraz, který jsem u ní ještě nikdy neviděla. Pevný, rozhodnutý… a přitom úplně zlomený.

„Nemůžeš spát, zlato?“ klekla jsem si k ní.

Zavrtěla hlavou. A pak, s téměř neslyšným nádechem, pronesla:

„Maminko… musím ti něco říct.“

Ta věta mi projela tělem jako ledový nůž. Vzala jsem ji do náruče a sedla si s ní na gauč. Lucía se rozhlédla kolem sebe, jako by se bála, že nás někdo poslouchá. A pak mi do ucha pošeptala pár slov.

Krátkých. Křehkých. A tak strašlivě bolestných, že se mi zastavil dech.

Vyskočila jsem, vzala telefon a s třesoucíma rukama zavolala policii.

„Jsem… jsem nevlastní matka malé holčičky,“ dostala jsem ze sebe. „A ona mi právě řekla něco… hodně vážného.“

Lucía se ke mně tiskla, třásla se jako lístek ve větru. Policista na druhém konci chtěl vysvětlení, ale já nedokázala mluvit. A tak to zopakovala ona – tím svým slabým, rozbitým hláskem.

A najednou ticho. Jen těžký nádech policisty a pak věta, která mi ještě teď zní v uších:

„Paní… okamžitě odejděte někam, kde budete v bezpečí. Hlídka už je na cestě.“

Lucía se na mě podívala tak zvláštně – jako by se poprvé v životě odvážila doufat.
A pak tiše dodala:

„Už nemusím být potichu… viď?“

A v tu chvíli jsem pochopila, že hlad nebyl problém.
Byl to strach.
A ten v našem domě sídlil mnohem déle, než jsem si dokázala připustit.