Dva zaměstnanci si právě oddychli, že další dlouhý den je za nimi, když ticho náhle rozřízl ostrý, naléhavý štěkot.

Oba se otočili a uviděli ji.
Zrzavou fenku stojící uprostřed mokrého asfaltu, celou nasáklou deštěm. Štěkala přímo na ně — hlasitě, zuřivě, jako by jim chtěla něco vnutit.

Nejdřív si mysleli, že je to jen další potulný pes. Těch tu bývá dost. Jenže její oči… ty nebyly divoké. Byly zoufalé.

Když se k ní přiblížili, fena vyskočila na zadní a tlapami se opřela jednomu z nich o hruď. Štěkala mu přímo do obličeje, až couvl. Druhý ji podrážděně odstrčil nohou.

„Nech ji být, je to jen pes,“ utrousil.

Ale fena nepřestala.
Kroužila kolem nich, vrčela, skákala. A pak — jako poslední pokus prorazit jejich nechápavost — popadla zubama nohavici jednoho zaměstnance. Látka praskla, peněženka vypadla na zem.

Fena ji okamžitě sebrala… a rozběhla se pryč.

„To je zrůda!“ vykřikl muž a oba se rozběhli za ní.

Ale to, co spatřili za rohem pumpy, jim doslova sevřelo hrdlo.

Fena položila peněženku na zem vedle staré kovové mříže odvodňovacího kanálu. Udělala krok zpět a tiše zakňučela. Nebylo to varování. Byla to prosba.

Jeden z mužů posvítil mobilem do tmavé štěrbiny. Světlo se zlomilo o mokrou kovovou hranu… a pak dopadlo na něco malého, třesoucího se.

Ležel tam štěně.
Drobný, promočený, téměř bez hnutí.
Zarazil se mezi kovovými tyčemi a jeho dech byl sotva slyšet.

„Pane Bože…,“ vydechl muž a poklekl.

Najednou všechno zapadlo.
Všechen ten štěkot. Agrese. Útěk s peněženkou.

Ona je nechtěla napadnout.
Ona je volala na pomoc.

Když se pokusili mříž nadzvednout, fena vyjekla bolestí. A až tehdy si všimli krve na její zadní noze. Rány byly hluboké, čerstvé.
Zřejmě se sama pokusila štěně vytáhnout — a přitom se zranila.

A přesto nepřestala bojovat.

Dva muži, kteří před pár minutami nadávali na „vetřelce“, teď klečeli v dešti a snažili se odstranit zarzivělou mříž. Když se jim to konečně podařilo, jeden z nich opatrně vytáhl malé tělíčko ven.

Štěně bylo chladné jako kámen.

A fena… jen k němu přistoupila, položila mu čumák na hlavičku a zavřela oči. Ne z únavy. Z úlevy.

„Musíme je odvézt. Oba,“ řekl jeden muž tichým hlasem, úplně jiným než předtím.

A na chvíli nikdo nepromluvil.
Jen déšť šeptal do asfaltu.

Protože někdy vám jedno zraněné zvíře ukáže, jak málo toho člověk chápe o odvaze — a jak nesnesitelně hlasité může být mateřské zoufalství, když svět nechce slyšet.