Ten otvor má své jméno. Je vytvořen chirurgicky, aby lidé mohli nahlížet přímo do žaludku zvířete. Sledovat trávení, bakterie, procesy, které rozhodují o množství mléka, složení krmiva nebo dopadu chovu na životní prostředí. Zní to rozumně. Skoro ušlechtile.

Jenže rozum není totéž co klid svědomí.

Zastánci říkají: kráva netrpí, zákrok probíhá v narkóze, zvíře žije roky, někdy déle než ostatní. Pro vědu je to neocenitelný zdroj dat. Pokrok si žádá přesnost.

Odpůrci mluví jinak.
Nejde jim jen o bolest. Jde jim o hranici.

Protože ve chvíli, kdy začneme považovat otvor v živém těle za „nástroj“, mění se náš pohled na život. Přestáváme se dívat na bytost — a díváme se skrz ni. Mlčení zvířete si vykládáme jako souhlas.

A to je nebezpečné.

Tenhle postup není relikvie minulosti. Používá se dnes. V bohatých zemích. Na univerzitách. Pod hlavičkou vědy, udržitelnosti a efektivity.

Mléko v obchodě nemá paměť.
Maso nemá hlas.
Obaly jsou čisté — stejně jako naše svědomí, dokud se nepodíváme za kulisy.

A tady přichází otázka, před kterou se nedá uhnout:
pokud je tohle přijatelné ve jménu pokroku — kde je konec?

Dějiny ukazují, že experimenty téměř vždy začínají dobrými úmysly. Ale také ukazují, jak snadno se z účelu stane výmluva a z efektivity alibi.

Opravdu neexistuje jiná cesta, jak studovat život, než ho doslova otevřít?
Nebo jsme si jen zvykli volit tu nejpohodlnější?

Po tomhle už sklenice mléka nechutná stejně.
Ne kvůli chuti.
Kvůli myšlence.

Protože někdy není nejděsivější otvor v boku krávy.
Ale to malé okno, které jsme si mezitím otevřeli ve vlastní morálce.