Je to starý znak.
Nepoužívá se k zastrašení, ale k označení.
Takto se značí člověk, dům nebo auto.
Není to hrozba. Je to signál.
Někdo si tě už všiml.“
Zavřela jsem oči a opřela se o židli. Srdce mi bušilo tak silně, že jsem měla pocit, že ho slyší celý byt. Označení. To slovo se mi lepilo na mysl jako smůla.
Četla jsem dál.
„Borovice znamená výdrž a dlouhý život.
Když je spálená, značí přerušenou cestu.
Papír je přenos.
A klika u dveří je pozvánka.
To, že jsi to našla, nebyla náhoda.
Nebylo to pro všechny. Bylo to pro tebe.“
Zavřela jsem notebook. V místnosti zavládlo nepřirozené ticho. I běžné zvuky domu jako by zmizely.
Najednou mi v hlavě naskakovaly drobnosti, které jsem dřív ignorovala. Neznámý muž u vchodu před týdnem. Auto bez značek zaparkované naproti domu dva dny po sobě. Cizí pohled v zrcátku při jízdě. Tehdy jsem to odbyla. Teď do sebe všechno zapadalo.
Večer jsem se vrátila k autu. Tma. Chlad. Světlo z baterky se mi třáslo v ruce. Větev ležela tam, kam jsem ji ráno hodila — v igelitovém sáčku. Přísahala bych, že byla ještě tmavší než předtím.
Vzpomněla jsem si na další komentář, který jsem původně přeskočila.
„Jestli jsi to našla sama, znamená to, že vědí, že jsi sama.“
Tu noc jsem nespala. Každý zvuk z chodby zněl jako krok. Každé světlo z ulice jako cizí pohled. Nad ránem jsem si řekla, že to nemůžu jen tak ignorovat.
Znovu jsem otevřela fórum. Napsala jsem jediné:
„Co mám dělat?“
Odpověď přišla téměř okamžitě.
„Nic.
Pokud je to skutečná značka, už jsi udělala to hlavní.
Všimla sis jí.
A teď oni vědí, že ty víš.“
A tehdy mi to došlo. Něco mnohem horšího, než strach.
Ta větev nebyla varování.
Byla to zkouška.
Zkouška, jestli si všimnu.
Jestli se vyděsím.
Jestli začnu hledat význam.
Zkouška pozornosti. Reakce. Osamělosti.
Ráno jsem vyšla z domu — a ztuhla.
Sáček s větví byl pryč.
Byla jsem si jistá, že jsem ho nevyhodila.
Na čelním skle auta ležel složený list papíru. Úhledně. Přesně uprostřed.
Byl prázdný.
A v tu chvíli mi došlo to nejděsivější:
to první nebyl konec.
Byl to začátek.