Moje máma, bylo jí přes sedmdesát, mi u večeře mimochodem oznámila, že si koupila značkové šaty za 1 800 dolarů. Prý jen tak. Aby je mohla občas nosit na setkání s kamarádkami.

Málem jsem se zakuckala vodou.

V hlavě se mi okamžitě rozsvítila červená kontrolka. Můj syn se chystal na vysokou školu. Každý dolar se počítal. A ona — žena, která celý život šetřila, odříkala si a rozdávala poslední peníze dětem a vnukům — si koupí šaty za cenu menší dovolené?

Mlčela jsem. Přes zuby jsem procedila zdvořilou poznámku a odešla domů. Ale vnitřně jsem vřela. Vzpomínky se mi honily hlavou jako film: máma, která si nekoupila nový kabát, aby nám mohla dát dárky. Máma, která vždycky říkala „mně to stačí“. A teď tohle?

Po pár dnech už jsem to nevydržela.

— Mami, — řekla jsem jí přímo. — Přijde mi to strašně sobecké. Jak si můžeš koupit tak drahé šaty, když tvůj vnuk potřebuje pomoc?

Čekala jsem obranu. Výmluvy. Možná pláč.

Nestalo se nic z toho.

Máma pomalu odložila příbor a podívala se na mě tak klidně, až mi to bylo nepříjemné.

— Myslíš to vážně? — zeptala se tiše. — Tak ti asi musím něco říct.

Vstala a odešla do ložnice. Vrátila se s obálkou. Starou, pomačkanou, zažloutlou časem. Takovou, jaké se nevyhazují.

— Lékařské zprávy, — řekla. — Deset let staré.

Srdce se mi stáhlo. Něco ve vzduchu ztěžklo.

— Tehdy mi řekli, že mi zbývá pět let života. Možná sedm, pokud budu mít štěstí. Vážná diagnóza. Rozhodla jsem se vám to neříct. Nechtěla jsem, abyste žili s pocitem, že mi odtikávají poslední roky.

Dívala jsem se na papíry a nebyla schopná mluvit.

— Začala jsem šetřit víc než kdy dřív, — pokračovala. — Ne proto, že bych byla silná. Ale protože jsem chtěla být užitečná až do konce. Pomáhat. Přispívat. Být potřebná. Sama sebe jsem úplně vymazala.

Na chvíli se odmlčela.

— A pak jsem neumřela.

Zvedla jsem k ní oči.

— Nemoc ustoupila. Doktoři tomu dodnes nerozumí. Řekli mi, že žiju „navíc“. A víš, co bylo nejhorší? Uvědomila jsem si, že jsem si celých deset let ani jednou nepoložila otázku, co vlastně chci já.

Usmála se. Ne smutně. Spíš nesměle.

— Ty šaty jsem viděla ve výloze. A poprvé po letech jsem nemyslela na účty, děti ani budoucnost. Pomyslela jsem si: je mi přes sedmdesát. Jsem naživu. Chci se cítit krásná.

V očích mě pálily slzy.

— Myslíš si, že jsem vzala peníze tvému synovi, — řekla jemně. — Ale jeho budoucnost nestojí na jednom kusu oblečení. A moje přítomnost ano. Aspoň trochu.

Tehdy jsem pochopila, jak krutí umíme být. Jak snadno rozhodujeme za druhé, kolik radosti si „smějí“ dovolit. Jak automaticky očekáváme, že stáří bude tiché, skromné a nenápadné.

— Samozřejmě pomůžu s vysokou školou, — dodala. — Ale už se nehodlám ztrácet ze svého vlastního života.

O týden později mě pozvala na kávu. Přišla v těch šatech. Zářila.

Nevypadala sobecky.
Vypadala živě.

A já si uvědomila jednu nepohodlnou pravdu: někdy není největším luxusem cena věci. Ale odvaha konečně si dovolit žít.