Jeho průkaz, pečlivě zalaminovaný. Novinový výstřižek s titulkem: „Zahynul při záchraně rodiny z nočního požáru.“
Dětské kresby: táta s obrovskýma rukama, drží dvě malé postavy. Pod tím kostrbatými písmeny: „Táta je hrdina.“

Vedle toho tabulka napsaná fixem. Směny. Hodiny. Částky. Dvě práce. Jedna noční – úklid v nákupním centru. Druhá ranní – call centrum. Některá data byla zakroužkovaná červeně. Dny, kdy jsem nezvládla nájem. Pod tím seznam odpovědí z bank a úřadů:
Zamítnuto.
Zamítnuto.
Nedostatečný příjem.

Úplně dole, úhledným písmem: „Nevzdat se.“

V bytě se rozhostilo ticho. Ne to klidné. To těžké, které tlačí na hruď víc než křik.

„To je… památník?“ zamumlal Rik, už bez arogance.

„To je náš domov,“ řekla jsem tiše. Hlas se mi třásl, ale neplakala jsem. „Tady moje děti každý večer řeší, proč se táta nevrátí. Tady je učím nebát se zítřka, i když se sama bojím každou noc.“

Markus si pomalu sundal vestu. Pak čepici. Bylo v tom něco zvláštně vážného.

„Tvůj muž,“ řekl a stále se díval na zeď. „Hasič?“

Přikývla jsem.

„Můj bratr zemřel stejně,“ dodal po chvíli. „Devadesát osm. Zůstaly po něm dvě děti. Málem jsme tehdy taky skončili na ulici.“

Jeden z motorkářů se otočil k oknu. Druhý si přejel obličej dlaní. Třetí si klekl k mému synovi.

„Jak se jmenuješ, šampióne?“ zeptal se.

„Michael,“ zašeptal syn.

„To je tvůj táta?“ kývl motorkář ke kresbě.

Michael přikývl a tiše dodal:
„Říkal, že opravdový domov je tam, odkud tě nikdo nevyhodí.“

Ta věta zasáhla tvrději než jakákoli obvinění.

Markus se pomalu otočil k Rikovi.

„Říkal jsi, že nám platíš padesát dolarů za práci.“

„Ano. A co?“ snažil se Rik znovu nasadit tvrdý tón, ale už nefungoval.

„Peníze si vezmeme,“ řekl Markus klidně. „Ale práci neuděláme.“

„To nemůžeš jen tak—“

„Můžu. A dělám to.“

Otočil se ke svým lidem:
„Jdeme.“

„To je nezákonné!“ křičel Rik. „Mám smlouvu!“

Markus se zastavil ve dveřích.
„A já mám svědomí. A třicet svědků.“

Motorkáři začali odcházet. Jeden položil na komodu obálku.
„Je tam víc, než jsme měli dostat,“ řekl. „Na jídlo. Neodmítej.“

Jiný se tiše zeptal:
„Kdybys potřebovala pomoct… dveře, voda, cokoliv.“

Nedokázala jsem odpovědět. Hrdlo jsem měla sevřené tak, že ani slova neprošla.

Když odešel poslední motorkář, zůstal Rik stát uprostřed obýváku. Najednou malý. Ztracený.

„Já… já jen dělám byznys,“ zamumlal.

„Ne,“ řekla jsem. „Ty jsi jen zapomněl, že pracuješ s lidmi.“

Odešel. Bez bouchnutí dveří. Prostě odešel.

O tři dny později mi zavolali z nadačního fondu. Někdo anonymně poslal náš příběh. Dostali jsme odklad nájmu. Pomoc.
O měsíc později jsem dostala lepší pozici v práci.

A ta zeď pořád stojí.

Protože někdy domov nezachrání zákony.
Někdy ho zachrání lidé v kožených vestách, kteří si v pravou chvíli vzpomenou, co znamená být člověkem.