Podpis byl lehkovážný, skoro roztomilý:

„Kroče tě rozmazluje sluncem a mořem.“

Na vteřinu jsem jí to i přála.

Pak jsem přiblížila pozadí.

Dvě postavy na pláži. Rozmazané, vzdálené — a přesto děsivě známé. Můj manžel Daniel. Ten samý Daniel, který měl být na „naléhavé pracovní cestě“. A vedle něj moje mladší sestra Irena.

Smála se. Hlava zakloněná, obličej schovaný za slunečními brýlemi. Danielova ruka ležela pevně na jejím boku. Ne váhavě. Ne náhodou. Samozřejmě. Jako by tam patřila odjakživa.

Svět se nezhroutil.

Nekřičela jsem. Nerozplakala jsem se. Nezhroutila jsem se na podlahu.

Jen jsem se dívala na obrazovku — a v hlavě se s ledovou přesností začaly skládat střípky, které jsem roky ignorovala.

Noční „naléhavé hovory“.
Irenin tajemný muž, o kterém mi nikdy nic neřekla.
Danielova nervozita, kdykoli jsem se dotkla jeho telefonu.
Jejich vyhýbavé pohledy u rodinného stolu.
Napětí ve vzduchu, které jsem si zakazovala pojmenovat.

Jeho oblíbená věta:
„A­nasto, ty moc přemýšlíš. Měla bys přestat.“

A Irenina slova, pronesená chladně po mém dalším lékařském vyšetření:
„Možná ne každé ženě je souzeno stát se matkou.“

Udělala jsem screenshot.

Klidně. Bez třesu. Bez emocí. Otevřela jsem editor a ořízla fotografii tak, aby z ní zmizel usměvavý obličej tchyně. Zůstala jen pravda.

Poslala jsem ji Ireně.

Bez textu. Bez emotikonů.

Pak jsem zavolala Danielovi.

Nezvedl to hned. V pozadí byl slyšet šum moře a tlumená hudba.

— Ano, Anasto, teď nemůžu mluvit, mám schůzku, — řekl klidným, spokojeným hlasem. Nehlasem muže zavaleného prací.

— Jen se chci zeptat, — odpověděla jsem tiše. — Jaké je počasí na „misi“? Slunce vám nepřekáží?

Následovala pauza. Dlouhá.

— Všechno je v pořádku, — odsekl. — Zavolám později.

— Samozřejmě, — usmála jsem se. — Až tvoje „práce“ skončí.

Zavěsila jsem.

A právě tehdy se telefon rozvibroval znovu.

Volala Tamara.

Nezvedla jsem to.

Nechala jsem telefon mlčet. Ticho bylo najednou důležitější než jakékoli vysvětlení. To ticho, ve kterém se myšlenky přestanou skrývat a pravda vyjde na světlo.

Irena napsala zprávu:
„To není to, co si myslíš.“

Věta tak otřepaná, až by si zasloužila vlastní razítko.

Neodpověděla jsem.

Místo toho jsem si otevřela staré zprávy s Danielem. Četla jsem je pomalu. Pečlivě. Viděla jsem proměnu — z něhy do chladu, z blízkosti do lhostejnosti. Viděla jsem alibi, která jsem tehdy považovala za náhodu.

Teď už jsem věděla: nebyla to náhoda. Byl to plán.

Pozdě večer mi Daniel zavolal znovu.

— Ty jsi to přece tušila, — řekl nakonec. — Jen jsi dělala, že to nevidíš.

A tehdy mi to došlo.

— Ano, tušila, — odpověděla jsem. — Ale je mezi námi rozdíl. Ty jsi lhal. Já jsem věřila.

Ráno jsem vstala bez slz.

Sbalila jsem doklady. Sbalila jsem věci. A poprvé po dlouhé době jsem sbalila i samu sebe.

Fotografie zmizela. Manžel zůstal v Antalyi. Sestra se odmlčela.

A já jsem odešla.

Ne proto, že bych prohrála.

Ale proto, že jsem konečně přestala mlčet.