— Promiňte, — řekla jsem a pevně se chytila okraje stolu, — asi jste si spletla adresu.

Žena pomalu zavrtěla hlavou.
— Bohužel ne. A pokud teď zavřete dveře, pravda si vás stejně najde. Jen později. A bude to bolet víc.

V ruce držela složku. Ne pod paží, ne ledabyle — svírala ji, jako by uvnitř bylo něco živého. Nebo nebezpečného. Nechtěla jsem si ji vzít. V hlavě mi probleskla dětinská myšlenka: když se toho nedotknu, nestane se to. Jako by se pravda dala zastavit pouhým gestem.

— Ty holčičky… — pokračovala, hlas se jí lehce zachvěl, — nebyly opuštěné. Ony byly ukryté.

To slovo mě zasáhlo silněji než výkřik. Pustila jsem ji dovnitř.

Seděly jsme u kuchyňského stolu. Čaj ve sklenicích už dávno vystydl, ruce se mi třásly. Žena se představila jako Marina. Mluvila klidně. Až příliš. Tak mluví lidé, kteří si tenhle rozhovor dlouho připravovali.

— Před šesti lety, — začala, — jsem neoficiálně pomáhala ženám, které se bály jít na policii. Jedné noci mi zavolala mladá dívka. Byla těhotná s dvojčaty. Plakala tak, že jsem sotva rozuměla jejím slovům.
Odmlčela se.
— Jmenovala se Anna. Říkala, že pokud děti zůstanou s ní, nepřežijí.

Zvedla jsem hlavu.
— To není možné. Viděla jsem spisy. Rodiče nebyli nalezeni.

— Protože Anna zmizela. Záměrně.

Marina otevřela složku. Fotografie. Lékařské zprávy. A nakonec snímek z ultrazvuku. Dvě drobné siluety. Datum. Shodovalo se přesně.

— Anna byla vdaná za muže, kterého občas vídáte ve zprávách, — pokračovala. — Umí skrývat stopy. Má peníze, kontakty, charitativní projekty. Za zavřenými dveřmi ale vládne násilí, kontrola a strach.

V žaludku se mi usadil led.
— Když se dozvěděl o těhotenství, řekl, že děti nechce. Ale zároveň je odmítl pustit. Chtěl to „vyřešit“ po porodu. Anna utekla. Skrývala se. Porodila pod cizím jménem. A pak…

Zavřela oči.
— Pak se dozvěděla, že ji našel.

— A tak je nechala na ulici? — zašeptala jsem.

— Ne. Nechala je tam, kde je někdo určitě najde. Blízko nemocnice. V nosítku. Se vzkazem. Ten byl zabaven jako důkaz. Stálo v něm jediné: „Prosím, zachraňte je. Já nemohu.“

Najednou jsem si vzpomněla na tu noc. Jak pečlivě byly zabalené. Jak bylo dekové okraje zastrčené. Nebyla v tom krutost. Jen zoufalství.

— Anna… žije? — zeptala jsem se.

Marina mlčela příliš dlouho.
— Nevím. Oficiálně ano. Ve skutečnosti… muži jako on nenechávají svědky. Ale je tu ještě něco.

Podívala se mi přímo do očí.
— Začal ty dívky hledat.

Svět se nezhroutil okamžitě. Nejprve zapraskal. A pak se rozpadl.

— Proč přicházíte až teď? — vydechla jsem.

— Protože je blízko. A protože musíte být připravená. Právně. Psychicky. A… — zarazila se, — i lidsky.

V tu chvíli vběhly do kuchyně Lily a Emma. Smály se, měly rozcuchané vlasy a mluvily jedna přes druhou o písemce ve škole. Když uviděly cizí ženu, zarazily se.

— Mami, kdo to je?

Přitáhla jsem si je k sobě příliš pevně.
— Návštěva, — řekla jsem. — Všechno je v pořádku.

Nebyla to pravda.

Tu noc jsem nespala. Seděla jsem mezi jejich postelemi a poslouchala jejich dech. Klidný. Živý. Skutečný.

Přemýšlela jsem o krvi. O genech. O tajemstvích. A pak mi to došlo jasně a bolestně: pravda není vždy o tom, odkud pocházíš. Někdy je pravda o tom, kdo zůstane.

Kdokoli si myslí, že mateřství je jen podpis na papíře, nikdy necítil drobnou ruku, která se drží prstu, jako by na něm závisel celý svět.

Nevím, co přijde dál. Možná soudy. Možná strach. Možná další zaklepání na dveře.

Ale jedno vím jistě:
tyhle holčičky jsou moje.

Ne proto, že jsem je porodila.
Ale proto, že jsem si je šest let vybírala. Každý den znovu.
A až pravda znovu zaklepe, otevřu.
Už ne se strachem.
Ale s odhodláním bojovat.