Lidé jim říkali jednoduše „psí banda“.
Muž z jednoho domu v té čtvrti je ale vždy opravil:
— To není banda. To je pět psů, kteří drží při sobě, protože jinak by nepřežili.
V jejich středu byla stará německá ovčačka. Důstojná, klidná, ostražitá. Taková, jaké bývají psi, kteří kdysi měli domov. Nejspíš ji někdo opustil — sbalil kufry, zavřel dveře a už se neotočil.Právě ona držela tu malou smečku pohromadě. Rozhodovala, kdy jít, kdy se schovat, koho pustit blíž a koho odehnat. Byla jejich jistotou v chaosu ulice.

Ten muž je krmil každý den. Ráno cestou do práce, večer po návratu. A pokaždé, když se objevil, roztočilo se pět ocasů — některé vysoko, jiné nízko, ale všechny stejně zoufale radostné.

Jejich oči… ty bolely.
Bylo v nich všechno: vděčnost, důvěra, naděje.
Skákali, dotýkali se jeho rukou mokrými čumáky, olizovali mu prsty, jako by se báli, že zmizí.

Na co může doufat pes, kterého lidé už jednou zradili?
A přesto čekali. Každý den.

Proto nikdy nepřišel s prázdnýma rukama. Protože oni čekali. Vždycky.

To ráno ale přiběhli jen čtyři.

Kňučeli. Nervózně se rozhlíželi ke vzdálenému konci ulice. Muž pochopil okamžitě. Něco bylo špatně.

Zavolal do práce. Řekl, že se zdrží.

Na okraji dlouhé ulice, v obyčejné obytné čtvrti na periferii města, ležela pod keři stará ovčačka. Sražená autem.

Byla tam zatáčka. Řidiči ji často projížděli příliš rychle. Tentokrát nikdo nezastavil.

Čtyři psi kolem ní tiše naříkali a dívali se na muže. Byl jediný člověk, kterému věřili.

Klekl si k ní. Slzy jí stékaly z očí. Podívala se na něj — ne prosebně, ale unaveně. Pak odvrátila hlavu.

Naději už dávno odložila.
Lidi znala příliš dobře.

Jediné, co ji trápilo, byli ti čtyři. Co s nimi bude, až odejde?

— Bolí to? — zašeptal muž a vytáhl telefon.

Domluvil si volno. Přijel autem. Opatrně ji zvedl a položil na zadní sedadlo. Čtyři psi běželi vedle, dotýkali se jeho rukou, jako by děkovali.

Na veterině lékař dlouze mlčel.

— Bylo by lepší ji uspat. Má mnoho zlomenin. Šance jsou malé. Léčba drahá.

— Ale šance existuje? — přerušil ho muž.

— Šance existuje vždycky, — přikývl lékař. — Otázka je, jestli má smysl.

— Má, — odpověděl bez zaváhání. — Pro mě. A pro ni. A hlavně… čekají na ni čtyři psi. Jak se jim mám podívat do očí?

Operace trvala hodiny. Muž seděl na chodbě a nehýbal se. Práce zmizela, telefon se vybil, svět se zúžil na jediné dveře.

Před klinikou leželi čtyři psi. Nikdo je nedokázal odehnat. Jen čekali. Tiše. Vytrvale. Jako ti, kteří už ztratili příliš mnoho.

Když lékař vyšel, muž se zvedl.

— Přežila, — řekl lékař. — To je zatím vše, co můžeme říct.

Dny se změnily v týdny. Ovčačka ležela v obvazech, s hadičkami, sotva dýchala. Muž ji krmil z ruky. Mluvil na ni. Vyprávěl jí o ulici, o těch čtyřech, o čekání.

Jednoho dne zvedla hlavu.

— Viděl jste to? — řekl lékař potichu. — To je dobré znamení.

A pak přišel den, kdy ji vyvezli ven. Jen na chvíli. A zpoza rohu vyběhli oni.

Čtyři psi se zastavili. Pak se ozval vytí. Ne radostné. Ne zoufalé. Pravdivé. Jako návrat něčeho, co už považovali za ztracené.

Ovčačka se pokusila vstát. Nešlo to. Ale zvedla hlavu. Ocas se pohnul.

Rehabilitace trvala měsíce. Padala. Vstávala. Znovu padala. A pokaždé byli u ní. Nikdo nešel napřed. Nikdo ji neopustil.

Jednoho dne otevřel muž dveře auta. A oni nastoupili. Všichni.

Pět psů. Jedno rozhodnutí.

Na co může doufat pes, kterého někdo odhodil?
Někdy na člověka, který se nezalekne.
Někdy na šanci, kterou ostatní považují za zbytečnou.
A někdy jen na to, že láska vydrží déle než bolest.

A to někdy stačí k tomu, aby se přežilo.