Hudba hrála tiše, téměř nevinně, jako by se nic nedělo. Lidé kolem mě popíjeli šampaňské a mluvili o investicích, bonusech a příležitostech. Nikdo se mi nedíval do očí. Pro ně jsem už byla zařazená. Funkce. Doplněk. Stín.Davidova sestra vždycky vstupovala do místnosti, jako by jí patřila. Její úsměv byl přesný, vypočítaný, chladný. V ruce držela sklenku červeného vína.A já v tu chvíli věděla, že to nebude náhoda. V jejich rodině náhody neexistovaly.

— Ty jsi ta asistentka, že? — řekla dost nahlas, aby to slyšeli lidé kolem. — Nebo… jak tě dneska David představil? Chůva?

Víno se vylilo pomalu. Příliš pomalu na to, aby to byla nešikovnost. Rudá stopa se rozlila po mých bílých hedvábných šatech jako skvrna na čistém svědomí.

Sarah se podívala na podlahu, pak na mě a ukázala prstem dolů.

— Když jsi pomocnice, tak to ukliď.

V tu chvíli se ve mně nic nerozpadlo. Ani nevybuchlo. Výbuchy patří lidem, kteří ještě doufají, že je někdo zachrání.

Ve mně nastalo ticho.

Sehnula jsem se. Pomalu. Vzala ubrousek. Lidé kolem ztuhli. Čekali poslušnost. Čekali potvrzení role. Ale já neutřela podlahu. Utřela jsem si ruce. Pečlivě. A narovnala se.

Už jsem se nedívala na Sarah. Dívala jsem se na pódium.

Generální ředitel se chystal pronést slavnostní přípitek. Mikrofon držel jistě — tak drží moc ti, kteří si myslí, že jim patří navždy.

Přišla jsem k němu. Bez spěchu. Bez emocí.
Uviděl mě… a zbledl.

Vzala jsem mu mikrofon z ruky. Neprotestoval.

— Omlouvám se, — řekla jsem a můj hlas se rozlehl sálem. — Musím něco uvést na pravou míru.

Hudba utichla. Sklenky zůstaly ve vzduchu. David se otočil.

— Já nepřicházím uklízet podlahy, — pokračovala jsem klidně. — Já uklízím domy. A Apex Innovations je můj dům.

Šum se rozlil sálem jako vlna. Smích. Šok. Nedůvěra.

— Jmenuji se Maya, — řekla jsem. — A jsem ten „stínový předseda“, o kterém si tady všichni šeptáte.

Podívala jsem se na Davida.

— Davide, jsi propuštěn. Okamžitě.
Pak na Sarah.
— A ty taky.

Ticho bylo hmatatelné.

David si instinktivně upravil motýlka. Stejný pohyb, jaký dělal vždy, když si myslel, že má situaci pod kontrolou.

— To je vtip, — vydechl. — Majo, přestaň. Děláš ostudu.

A tehdy jsem se poprvé usmála.

— Ne, — odpověděla jsem tiše. — Jen dokončuji úklid.

Vrátila jsem mikrofon, otočila se a odešla.
Za mnou zůstaly hlasy, chaos, praskající iluze.

Venku byl chlad. Čistý vzduch. Realita.

A došlo mi, že nejhorší ponížení není, když tě cizí lidé považují za nikoho.
Nejhorší je, když tomu věří člověk, který s tebou sdílí postel.

Tu noc jsem přišla o manžela.
Ale poprvé po letech jsem získala sama sebe.

A dům?
Ten byl konečně uklizený.