Mini sukně. Vysoké podpatky. Rovná záda. Pohled člověka, který už viděl dost na to, aby se dnes schovával za slovo „věk“.
Když vyjde na ulici, děje se zvláštní věc. Lidé zpomalí. Někteří se usmějí. Jiní se zamračí. A někteří rychle odvrátí zrak — ne proto, že by se dívali na ni, ale proto, že v ní zahlédli vlastní strach. Protože v tu chvíli se bortí pohodlná lež: že po určitém čísle má být život tišší, nenápadnější, „slušnější“.

Celý život jí říkali:
„V tomhle věku se to nenosí.“
Jako by věk byl uniforma.
Jako by roky byly trestem.

Ona se jen pousměje. Ne posměšně. Spíš s klidem někoho, kdo už přesně ví, kolik času je zbytečné promarnit.
„Nenostím mini proto, abych byla mladá. Nosím ji proto, že se mi líbí.“

A v tom je celý rozdíl.

Pamatuje si dobu, kdy pravidla pro ženy byla tvrdší než zákony. Kdy se touhy odkládaly „na potom“. A to potom nikdy nepřišlo. Pamatuje si, jak se život vytrácel mezi povinnostmi, cizími očekáváními a neustálým pocitem, že je třeba být nenápadná.

Teď už ne.

Podpatky pro ni nejsou provokace. Jsou rovnováha. Schopnost stát pevně, i když se svět snaží vás shodit. Mini sukně není výkřik — je to odmítnutí skrývat se. Každá vráska je kapitola. Ne chyba. A žádnou z nich nemá v úmyslu vymazat.

Občas k ní přijdou mladé dívky. Nejprve váhavě, skoro šeptem:
„Vy… vy se opravdu nebojíte?“

Odpoví klidně:
„Bojím se jen jednoho — že bych jednou zjistila, že jsem celý život žila podle cizích pravidel.“

Nechce nikoho poučovat. Neříká, že by všichni měli nosit mini sukně. Říká jen tohle: nikdo by se neměl vzdávat sám sebe kvůli číslu v občance.

Styl není délka sukně.
Styl je odvaha zůstat sám sebou, i když se od vás čeká opak.

A možná nejvíc šokující nejsou podpatky ani oblečení.
Nejšokující je její klid.
Sebejistota ženy, která už se se životem nesmlouvá.

Kráčí pomalu. Podpatky udávají rytmus.
Rytmus ženy, která se nestala neviditelnou.
A nikdy se jí nestane.

Věk?
To je jen čas.
Chuť žít žádné datum nezná.