Trezor se pomalu otevřel. Nebyly v něm peníze ani šperky, žádné listiny, žádná tajná aktiva. Jen tenká složka a stará, poškrábaná obálka. Poznala jsem ten rukopis okamžitě. Dřív, než jsem se dotkla papíru.

Petr.

Zatajil se mi dech.

„To je… jeho?“ zeptala jsem se, i když jsem odpověď cítila v každém nervu.

Daniel přikývl. Jednou. Tvrdě. Jako by tím pohybem podepisoval rozsudek.

„Nechal mi to,“ řekl tiše. „Ten den. Pár hodin před nehodou.“

Vzala jsem složku do rukou. Třásly se mi prsty, listy šustily, jako by měly vlastní paměť. První dopis byl datovaný tím samým ránem, kdy Petr odešel z domu a už se nikdy nevrátil.

„Jestli tohle čteš, znamená to, že jsem to nestihl,“ stálo v úvodu.

Musela jsem si sednout na okraj postele. Kolena mě přestala poslouchat. Vzduch v místnosti zhoustl, přestože okno bylo dokořán.

Petr psal klidně. Bez patosu. Takový byl vždycky. Psalo se tam, že věděl. Že tušil pravdu už dlouho. Že nemoc, o které lékaři mluvili opatrně, mu ve skutečnosti kradla čas. Že nehoda nebyla úplně náhoda — ale ani záměr. Jen únava, léky, špatná noc.

A pak přišla věta, která mi doslova vyrazila dech:

„Prosím tě o jednu věc. Jestli tu nebudu, nenech ji samotnou. A jestli někdy ucítíš, že mezi vámi může být víc… neutíkej.“

Podívala jsem se na Daniela.

„Ty jsi to věděl?“ zašeptala jsem. „Celou tu dobu?“

„Ano,“ odpověděl. „A právě proto jsem mlčel. Neměl jsem právo. Ani tehdy, ani později.“

Ve složce byl ještě jeden dopis. Adresovaný mně. Ale… nebyl od Petra.

Písmo bylo jiné. Nervózní. Přerývané. Jako by každé slovo bolelo.

„Jestli tohle čteš, znamená to, že ses stala mou ženou.“

Srdce se mi sevřelo.

Byl to Danielův dopis. Napsaný dávno před svatbou.

Psalo se v něm o lásce. Ale ještě víc o strachu. O strachu, že jsem si ho vybrala ne kvůli němu samotnému, ale proto, že byl nejblíž Petrovi. O strachu být náhradou. Stínem. Pokračováním cizího života.

„Nemohu s tebou sdílet jednu postel, dokud nebudeš znát pravdu,“ psal. „Pravda je, že jsem tě miloval už tehdy. Potají. Zakázaně. A nenáviděl jsem se za to. Jestli dnes řekneš, že potřebuješ čas, přijmu to. I kdybych tě měl ztratit.“

V místnosti zavládlo ticho tak hluboké, že jsem slyšela vlastní tep.

„Proč dnes?“ zeptala jsem se. „Proč právě dnes?“

Klekl si přede mě.

„Protože když začneme společný život lží,“ řekl, „zničí nás. Já s tím uvnitř žil příliš dlouho. Už nechci mlčet. Ani z dobrých důvodů.“

Dívala jsem se na něj. Ne na hrdinu románu. Ne na muže s velkými gesty. Ale na člověka zlomeného a upřímného.

A tehdy mi došlo něco děsivého a zároveň osvobozujícího.

Neplakala jsem proto, že by mě někdo zradil.

Plakala jsem proto, že jsem po šesti letech poprvé nemusela volit mezi minulostí a budoucností. Protože Petr i Daniel — nějakým nepochopitelným způsobem — nestáli proti mně. Stáli při mně.

Zavřela jsem složku. Pomalu. Opatrně.

„Dnes,“ řekla jsem, „nikam nespěcháme.“

Přikývl. Bez nátlaku. Bez otázek.

Lehli jsme si vedle sebe. Ne jako manželé. Ale jako dva lidé, kteří se konečně přestali skrývat.

A poprvé po dlouhých letech jsem usnula bez pocitu viny.